Sirény se rozezněly po jedenácté hodině. K evakuaci vyzývalo i hlasové varování. V učebně, ve které naše třída v tu chvíli seděla, ale nic slyšet nebylo. I tak jsem se zvedla a vyšla se třídou ze dveří. Směřovali jsme všichni ke schodišti ve třetím patře, z něhož jsme rychlým krokem mířili dolů. Zaplněná chodba se okamžitě proměnila v jednotný proud studentů, který měl za cíl dostat se co nejrychleji ven. Protože jsme věděli, že se jedná o cvičení, neměli jsme z evakuace strach a vše proběhlo v klidu. Všichni jsme se následně shromáždili před Červeným kostelem vedle fakulty. V tu chvíli kolem zrovna projíždělo i hasičské auto, které evakuaci dodalo autentickou atmosféru.
Někteří mí spolužáci reagovali intuitivně a okamžitě, zatímco jiní hledali, kam mají jít. „Měli jsme zrovna seminář ve střižně v pátém patře, takže jsme si vyzkoušeli asi nejdelší možnou evakuační trasu. A protože jsem si předem neprošel evakuační plán, nevěděl jsem ani, kudy jít. Naštěstí nás navigovala vyučující,“ říká student Matěj. Stejně jako v naší třídě však zaznamenal problém s vyhlášením poplachu. „Ve střižně nebylo hlášení téměř vůbec slyšet, a to jsme měli otevřené dveře. Kdyby byly zavřené, a ještě měl někdo na uších třeba sluchátka, vůbec by o poplachu nevěděl. Bylo by dobré, kdyby poplach probíhal třeba i vizuálně, zvlášť pak v učebnách, kde se předpokládá, že někdo může mít nasazená sluchátka.“
Po skončení cvičného poplachu jsme se všichni mohli znovu vrátit do budovy fakulty. Byla to příležitost si takovou mimořádnou událost zažít nanečisto pro případ, že by došlo ke skutečnému poplachu. Měla jsem možnost zeptat se jedné ze svých spolužaček, jaké pocity během znění sirén měla. „Vyučující se zachoval pohotově a dostali jsme se rychle ze školy ven. Nouzový východ byl dost velký na to, aby tam prošlo dost lidi. Dostali jsme srozumitelné pokyny,“ hodnotí spolužačka Pavla Berková.
Autorka článku je studentkou FSS a členkou studentské redakce Magazínu M.