Česko-slovenskou právnickou soutěž (SVOČ) pořádala letos Masarykova univerzita. V osmi specializovaných sekcích se 19. září utkali studenti z právnických fakult z Univerzity Karlovy, Univerzity Palackého v Olomouci, Západočeské univerzity v Plzni, Univerzity Komenského v Bratislavě, Trnavské univerzity v Trnavě, Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích a Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici. V celkovém počtu takřka osmdesáti prací se soutěže zúčastnilo 17 studentů z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, kteří si odnesli sedm ocenění. O průběhu prestižní soutěže a vítězství v sekci Teorie práva, ústavní právo, lidská práva jsme si povídali se studentkou třetího ročníku magisterského studia právnické fakulty, Adélou Dočkalovou.
Vyhrála jste s prací, která ve svém názvu vtipně odkazuje na film Marečku, podejte mi pero! O čem pojednává?
Moje práce Prarodiče z Kojčic u Pelhřimova a elektronická žákovská ve své podstatě směřuje na velmi úzké téma, kterým je exkluzivní využití elektronických žákovských knížek v procesu vzdělávání, což stavím do kontextu každodenního života pěstounských rodin, ve kterých jako pěstouni figurují prarodiče dětí, o které se starají. Ačkoliv téma zní opravdu velmi specificky, řekla bych, že na půdě české právní vědy jde o první vlaštovku práva na off-line komunikaci v rámci školství.
A jak vznikl název práce?
S nápadem na název přišel můj vedoucí práce Jaroslav Benák působící na Katedře ústavního práva a politologie. Ačkoliv si nejsem jistá, zda to vlastně s filmem původně mělo něco společného, ráda si do toho nyní dosazuji staré rodiče Plhovy, kteří museli dojíždět do Prahy na „rodičáky“ až z Kojčic u Pelhřimova. Je zajímavé si představit tyto kultovní postavy, jak se snaží přihlásit do elektronické žákovské knížky (smích).
Můžete téma více přiblížit?
Víceméně lze práci shrnout tak, že jsem v ní vysvětlila, co je elektronická žákovská a jak její existence navazuje na historický vývoj žákovské knížky. Pak jsem se věnovala tomu, kolik máme v České republice přibližně pěstounů a jakou jejich poměrnou část tvoří prarodiče dětí, o které je tímto způsobem pečováno. Vysvětlila jsem, proč právě prarodiče mohou být více ohroženi fenoménem takzvané digitální propasti a jaký vliv na tento fenomén mají generační rozdíly. Poté jsem se vrhla do rozboru samotného příslovečného jádra pudla – popsala jsem a ukázala na příkladech školních řádů, jak některé školy limitují komunikaci s pečujícími osobami či dokonce ve školním řádu stanovují povinnost elektronickou žákovskou kontrolovat. A naopak uvedla příklady dobré praxe ze škol, které nabízejí off-line alternativy, ať už z důvodu chybějícího internetového připojení v domácnostech nebo z důvodu nedostatku digitálních dovedností pečujících osob.
V jakém ohledu se téma dotýká lidských práv?
Problematika exkluzivní online komunikace podle mě prolíná víceméně všechna právní odvětví. A protože věřím, že podepisování žákovské, kontrola známek a omluva absencí nezletilých studentů patří do práva na rodinný život, rozvedla jsem tuto myšlenku a zkusila vyložit pohled na prarodiče pěstouny pečující o svá vnoučata optikou významných ústavních činitelů jako je Ústavní soud či Evropský soud pro lidská práva. Nakonec jsem své argumenty podpořila „analytičtější“ stránkou práce, kdy jsem provedla simulovaný test proporcionality, což je zjednodušeně test, který ústavní činitelé užívají pro analýzu toho, zda některý zásah do základních práv a svobod je příliš závažný v porovnání s alternativami, pokud existují.
Kolikrát jste se zúčastnila Česko-slovenské právnická soutěže?
Letos to bylo poprvé, o to víc mě překvapuje, že hned vítězně na obou úrovních soutěže.
První úrovní soutěže je uspět ve fakultních kolech. Začíná to tématem práce. Můžete si ho zvolit i sama?
Témata práce nabízí na podzim jednotlivé katedry, ale také instituce typu Ústavní soud. Zároveň existuje možnost zvolit si téma vlastní. Finální termín pro odevzdání práce bývá začátkem března. Protože jsem trochu dobrodruh a blázen, teprve začátkem ledna jsem se rozhodla, že se soutěže zúčastním s vlastním tématem. Na práci, kterou jsem konzultovala s Jaroslavem Benákem, jsem měla jen dva měsíce a finální produkt jsem odevzdala těsně před posledním termínem.
Jak vypadá ústní obhajoba práce v rámci fakultního kola?
Ústní kolo proběhlo v květnu. Před komisí složené z odborníků na ústavní právo a před spolužáky a spolužačkami jsme v patnáctiminutových blocích prezentovali své práce, po kterých následovala diskuse. Pak se komise odebrala k poradě a oznámila nám výsledky. V naší sekci jsem se umístila jako první, takže mě čekal diplom, finanční odměna v podobě stipendia a vyhlídka na postup do československého kola.
Uspět v konkurenci kolegů a kolegyň z několika československých právnických škol není snadné. Co to obnáší?
Do druhého kola Česko-slovenské právnické soutěže jsem potřebovala výrazně přepracovat původní prezentaci. To je vlastně jediné, co se dalo mezi fakultním a československým kolem zlepšit, samotná práce se v tomto období už měnit nemůže. Po zápisu a slavnostním zahájení jsme se odebrali do místností dle jednotlivých tematických sekcí. Každý z dvanácti soutěžících představil svou práci v desetiminutovém časovém okně a poté následovala diskuse, ve které pokládali podnětné dotazy nejen členové šestimístné komise, ale i studenti a studentky ze zúčastněných škol. Vyhlášení výsledků všech sekcí se konalo až večer.
Proč jste se rozhodla studovat práva?
Víceméně náhodou. Šlo o moji třetí volbu zaměření po psychologii a pedagogice. Dnes už vím, že bych právo za žádný z těchto, ačkoliv zajímavých a důležitých oborů nevyměnila. Ve druhém ročníku jsem dokonce našla slohovou práci z první třídy základní školy, kde píšu, že bych chtěla být právničkou, protože „dělá velké peníze a nemusí moc pracovat“. (Smích). Tak to už dnes taky vím, že není ani zdaleka blízko pravdě.
Do jaké právní oblasti směřujete?
Zatím jsem se nejvíc věnovala lidskoprávní oblasti. Tento zájem podpořila i moje praxe na Ústavním soudu a momentálně též na Ministerstvu spravedlnosti ČR. Do budoucna bych se ovšem ráda věnovala též IT právu – je to moje vášeň, nyní jsem na brigádě v IT společnosti – a propojila své dva milované, ačkoliv na první pohled vzdálené, obory.