Nemohl jsem si vybrat lepšího místa, kde strávit „studijní dovolenou“. Proto bych rád shrnul pojmy a dojmy, které mi zahraniční program nesmazatelně zapsal do paměti. Když nám v prváku vykládali o Erasmu, jak je to skvělá zkušenost a zážitek, říkal jsem si: „Třeba někdy.“ Najednou jsem byl v posledním ročníku magistra a touha někam vyrazit byla stále silnější. Usoudil jsem, že nastal ten správný čas. Začal jsem tedy dávat věci do pohybu, tak nějak po svém... Tím mám na mysli, že jsem podal přihlášku a pak několik měsíců váhal, jestli jsem skutečně odhodlaný, až mě najednou vybrali a zbývalo pár týdnů do odletu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už není cesty zpět a že bych spíš mohl začít řešit ubytování, předměty nebo třeba letenku. Přes veškeré peripetie a nesnáze se mi to víceméně podařilo.
Když pomineme, že týden před odletem jsem pořádně nevěděl, zda moje univerzita nabízí předměty v angličtině (protože italsky jsem uměl jenom „ciao“) a ubytování jsem našel jedenáct dní před odletem, moje přípravy proběhly celkem úspěšně. Za zmínku stojí hlavně příběh s ubytováním, které mi čirou náhodou doporučil můj táta na základě náhodného příspěvku nějaké osoby na facebooku. Ta osoba odkazovala na jinou adresu, která mě do třetice odkázala na další paní. S tou jsem si vyměnil pár zpráv na whatsAppu – a to bylo vše. Nuže, musíte věřit.
Po emotivním letu, kdy mi v uších hrála Lana Del Rey a její melancholický hit Summertime Sadness, jsem konečně přistál v Itálii. Dezorientovaný a zmatený jako nikdy v životě jsem se díky zprávám od poměrně mystické paní bytné dostal přímo do Říma a nakonec i k bytovému domu, který měl být mým domovem následující půlrok. Venku panovalo ukrutné vedro a moje ubytování v části San Basilio bylo tak daleko, že jsem se divil, zda jsem stále v městském katastru italského hlavního města. Všechno dobře dopadlo a paní bytná, jmenovala se Marta, mě s radostí přivítala s úsměvem od ucha k uchu, což mě neobyčejně uklidnilo. Paní Marta pocházela z Polska, a proto jsme si dokázali hodiny povídat česko-polskou hatmatilkou a mnoho jsme se u toho nasmáli. Stejně úspěšně proběhl i můj první školní den na Sapienza Università di Roma, kde jsem poznal první přátele. Po dvou týdnech, kdy jsem dořešil poslední formální náležitosti, jsem věděl, že mě čekají opravdu krásné časy.
Život v Římě se mi vskutku zamlouval. Výborná káva, ještě lepší kuchyně, pomalejší způsob žití, co víc si přát. K tomu jsem potkal hned několik skvělých přátel, se kterými jsme utvořili jednu partu, na kterou v životě nezapomenu. Nejvíce se mi líbila její rozmanitost, kdy se na jednom místě sešli lidé z nejrůznějších koutů světa – Německa, Ruska, Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Mexika, Francie, Nizozemí nebo Rumunska.
Co se týče školní výuky na Sapienza Università di Roma, tu jsem měl rozloženou do tří dní, přičemž v kontrastu s českým systémem jsme měli o poznání méně předmětů, které ale byly rozložené do více hodin. Škola nebyla nijak náročná, protože se z velké části překrývala s tím, co jsem se naučil během studia Mezinárodních vztahů na fakultě sociálních studií. Jak vám ale potvrdí všichni, kdo Erasmus absolvovali, kromě výuky máte jedinečnou možnost prozkoumat jinou zemi, kulturu, lidi a atmosféru, kterou si prostě nemůžete nechat ujít. K tomu dostanete spoustu volného času a je jen na vás, abyste s ním naložili, jak uznáte za vhodné.
První měsíce jsem proto věnoval poznávání města, ve kterém nevíte, kam dřív – Koloseum, Forum Romanum, Fontána di Trevi. Já jsem ale díky Erasmu měl čas navštívit jich mnohem více a vyrazit tam, kam obyčejný turista nemá za týdenní pobyt šanci dojít. (To, co jsem během Erasmu zažil, by vydalo na deset takových článků.) Od pravidelných setkání ve čtvrti San Lorenzo, kam jsme, stejně jako další studenti, chodili na lahvové pivo Peroni „grande“, přes gastronomické toulky čtvrtí Trastevere až po prosluněná odpoledne na pláži v Ostii. Když k tomu připočtu výlety organizované organizací Erasmus Student Network (ESN), díky kterým jsem se podíval například do Neapole, Tivoli nebo na slavnosti vína v Marinu, tak jsem toho stihl opravdu hodně.
Pokud by vám tedy měl tento článek něco dát, tak by to mělo být odhodlání využít této možnosti, která se možná nemusí už nikdy opakovat. Může to znít jako klišé, které jsem tak vnímal i já, ale zkuste a uvidíte. Závěrem můžu říct, že jsem v Římě našel druhou rodinu, jak v paní Martě, tak v přátelích, se kterými se i rok po návratu čas od času navštěvujeme. A nebojte se administrativy. Když jsem to zvládl já, tak to zvládne každý. Teď už vám nic nebrání!
Autor článku je členem studentské redakce Magazínu M.