Nekonečné zařizování dokumentů souvisejících s povolením k pobytu, sníh a mráz, kulturní šoky, zabydlování. První dny či týdny na Erasmu nutně nemusí evokovat onen euforický prožitek, který všichni při studiu v zahraničí popisují. Je to i dost náročné. Obzvlášť, když jsem se rozhodla studovat mimo Evropskou unii a v zemi, kde umět anglicky znamená „luxus“.
Na Erasmus do Istanbulu jsem vyrazila před dvěma týdny, s dostatečným předstihem před začátkem semestru. Můj odjezd provázela nervozita a otázky. Proč vlastně Istanbul? Vždyť je to obrovský výstup z mé komfortní zóny. Potom jsem si ale připomněla, že právě proto jsem se pro Istanbul rozhodla. Jako studentka žurnalistiky bych měla objevovat odlišné kultury, porovnávat kvalitu života v zahraničí s Českem a zažívat na vlastní kůži zabydlování v zemi, ve které vše funguje odlišně.
Celé dva týdny, co v Istanbulu jsem, zažívá město teploty, které nečekali ani místní. Je pod nulou a střídavě prší a sněží. A tak mám dny, které mám vyhrazené na zařizování dokumentů k povolení k pobytu, doprovázené rýmou a kašlem, protože jsem si s sebou naivně nevzala zimní boty ani pořádné oblečení.
Kvůli nepříznivému počasí a nutnosti se zotavit co nejdříve před výukou trávím většinu času v bytě. To je ale zážitek sám o sobě – bydlím totiž ve sdíleném „erasmáckém“ bytě – je v něm šest studujících z Turecka, pět ze Španělska, jeden Ital a pět z Česka. Taková skupinka lidí vytváří dohromady moc zajímavé situace: od konverzací do tří do rána přes snahu o slova v turečtině po konzumaci spousty jídla od Turků, kterým po každém vaření zbude tak pět porcí navíc. To pak stačí jen projít beze slova kuchyní a už vám některý z nich strká misku s jídlem do rukou – v jejich kultuře je naprosto běžné být sdílný.
Co mě v Istanbulu zatím nejvíc překvapilo, jsou rozhodně ceny. Mohu porovnávat. Minulý rok jsem byla v Ankaře a nyní jsou ceny za jídlo jak v supermarketech, tak v restauracích mnohonásobně vyšší. My studenti máme štědré stipendium od univerzity, ale co místní? Platy jim moc nerostou, minimální mzdu mají menší než v Česku. I tak je to ale dražší než v Praze. Šokovaly mě také poplatky za výběr eur z bankomatů – za výběr tureckých lir platit nemusím, ale za eura ano. Náš pronajímatel po nás chce nájem v eurech – kdybych to věděla dříve, vzala bych si je z domova. Takto ale platím za výběr jednoho nájmu ve výši 330 eur osmiprocentní poplatek, takže za pět měsíců „vyhodím“ přes tři tisíce korun z okna. Dalších pět tisíc jsem vynaložila na kopii pasu a notářského ověření nájemní smlouvy a dalších nejspíš několik tisíc korun ještě budu muset investovat do poplatku za povolení k pobytu.
Také kvůli nakupování potřebného vybavení do bytu není pro mě začátek pobytu v rámci Erasmu jednoduchý, ale věřím, že až to budu mít za sebou, přijde „euforie z nového města“. Těším se na lepší počasí – už mám spoustu nápadů na krásné výlety po Istanbulu. Plavba trajektem po úžině Bospor, krásné (a levné) bazary se starožitnostmi a oblečením, útulné cukrárny s řadou tradičních tureckých dezertů. Toto fascinující město s patnácti miliony obyvatel a rozlohou 5 461 km² má opravdu co nabídnout – to mi napovídá i výhled z okna mého pokoje. Všude kolem je jakoby hmatatelná dávná historie města a turecká kultura. Bude opravdu co objevovat.
Autorka článku je studentkou FSS a členkou studentské redakce Magazínu M.