Taky slovansky, ale o dost jinak

Na první pohled si skoro nevšimnete, že jste v zahraničí. Po ulicích se prohánějí české octavie, když nenapínáte uši, řeč zní jako čeština. Ačkoli si budete ve Slovinsku připadat jako doma, dost často vás něco překvapí.

Jako první mě v zemi, kde jsem strávila podzimní semestr na Erasmu, zaujala krajina. Domy ověšené sušenou kukuřicí, červené střechy kostelů a všude kolem zelené kopce. Za výhled z dálnice by Slovinci mohli vybírat poplatek. Když si ale představím, jak by takové vybírání vypadalo, nikdo by asi po dálnicích nejezdil. Slovinci jsou totiž neuvěřitelní byrokrati. Účtenku dostanete ke kopečku zmrzliny i ke svařenému vínu na vánočních trzích. O jejich lásce k byrokracii jsem se přesvědčila hned po příjezdu. Frontu na ubytování jsem totiž stála skoro šest hodin. A výsledek? Příslušné úřednici jsem na papírek napsala svoji adresu (můj pas i občanku přitom držela v ruce…) a potvrdila, že opravdu chci koleje. A to jsme dva měsíce dopředu museli přesně nahlásit den, kdy přijedeme.

Překvapení číslo 2: moje spolubydlící. Přivítala mě větou: „Doufám, že víš, kde je Litva.“ Budila mě tím, že Litva už nepatří do SSSR, zkoušela mě ze zeměpisu Pobaltských republik. Když si ale zrovna po ránu neskládala igelitky, byly jsme kamarádky.

Ještě jsem se nepřestala divit, kolik kartiček je pro život ve Slovinsku třeba, a už se moje peněženka nadouvala nejen jimi, ale i mnohem lepším pokladem – studentskými stravenkami. Slovinci tuší, že hladový student je poloviční student. Stát proto přispívá na stravu. Ovšem nikoli jen na tu menzovní, ale i v těch nejluxusnějších restauracích ve městě. Cena takové stravenky se pohybuje okolo tří čtyř eur za menu o několika chodech. Slovinci vás z Erasmu kulinářsky nevzdělané nepropustí.

Slovinská angličtina skoro neexistuje
Univerzita v Lublani je největší slovinskou univerzitou. Já jsem jako žurnalistka-mediálnice patřila na Fakultetu za družbene vede (obdoba naší fakulty sociálních studií). Jejich školní knihovna se pyšní spoustou nejnovějších publikací z USA. A Američané nejenže posílají knihy, ale také jezdí do Lublaně učit. Kdo by si tedy myslel, že angličtina ve Slovinsku bude skutečně jen ta „slovinská“, plete se.

Angličtina ale nezůstala jen na univerzitě. Světový jazyk ovládala i prodavačka v potravinách. A pokud to anglicky nešlo, zkusila jsem to česky. A reakce? „Áááá, ty si iz Češke!“ Slovinci mají Čechy rádi. Nejen kvůli tomu, že u nás působil jejich architekt Josip Plečnik (to vám při každé příležitosti rádi připomenou), ale jak jsme se dozvěděli od jednoho místního studenta, zejména proto, že se moc nepleteme do zahraniční politiky. Aspoň někdo to bere pozitivně.

Estetika? Druhé místo, hned za byrokracií
Slovinci jsou estéti. Proto vás nemůže překvapit třeba ani lednová výzdoba třeba i v pětitisícovém městečku. Unikátní je z tohoto hlediska hlavní město. Kdo jiný než Slovinci by byl schopen vysadit stromy na most a pak je každých deset let kácet, aby nenarušily statiku? Za zmínku stojí třeba i procházka podél toku Lublanice, kde jsou na kamenném korytě řeky pověšeny obrazy vzhůru nohama, aby se v té správné poloze odrážely na hladině pomalu tekoucí vody. A vánoční výzdoba? Je nápaditá – se svítícími soby nemá nic společného.

Až mi někdo zase bude tvrdit, že Slovinsko je „Balkán“, nebudu souhlasit. Slovinci mají vyšší životní úroveň než my, a přitom žijí v demokracii kratší dobu. Všude je vidět, jak se ve všem snaží. Chtějí být první, lepší, studenti se klidně ve škole hádají, že na Balkán nepatří, a dokážou vyjmenovat sto důvodů proč. Holt asi to lepší živobytí nebude jen tím mořem.