Závislost na drogách není jen problémem ztracenců

Drogově závislí jsou skupinou lidí, na které velká část veřejnosti pohlíží jako na ty ze samého dna společnosti. Jiří Libra ze sdružení Podané ruce a zároveň externí vyučují psychologie na lékařské fakultě ale upozorňuje na to, že závislí přicházejí prakticky ze všech sociálních prostředí a jejich osudy často dokáží vyvrátit stereotypy. Na konferenci Cesta k (ne)závislosti, kterou pořádala na filozofické fakultě Česká asociace studentů psychologie, mluvil o možnostech cesty od označení symptomu ke změně.

Zamýšlel jste se nad tím, že je třeba nesoustředit se jen na symptomy, ale na změnu. Můžete víc vysvětlit, co se za těmito pojmy skrývá?
Symptomy jsou viditelným obsahem problému, často závažným a fascinujícím. Jenže za tímto obsahem stojí člověk, v jehož životě běží normální a přirozené procesy. Třeba zrání, vytváření přátel, budování životních postojů a tak dále. A skrze tyto procesy, které vůbec nemusí být negativní, se lidé často dostanou k chování označovanému jako závislost, třeba i na různých substancích. Zdá se, že my jako pozorovatelé jsme někdy příliš hypnotizovaní sledováním symptomů. Jenže jestliže chceme někomu pomoci ke změně, většinou nefunguje, když začínáme dotýkáním míst, kde je člověk nejslabší a ohrožený. Lépe je začít od míst, která fungují, kde je silný. Pro naši práci z toho plyne, že způsob, jakým klient nabízí svoji nemoc, není to jediné, čeho je třeba si všímat. V tomto smyslu jsem popisoval supervizní podporu pracovníkům drogových služeb, jak se soustředit nejen na symptomy, ale i na možnosti procesu.

To, že se člověk dostane do závislosti, nemusí vyplývat z něčeho negativního v jeho životě?
To přesně tvrdím. Opačné přesvědčení je častý stereotyp. Závislost vzniká při uspokojování základních potřeb, které máme. Chceme stimulaci, máme potřebu hledat strukturu sebe i světa. Ten nám může připadat špatný, nebezpečný nebo příliš konvenční a konzumní. Hledáme alternativy. Potřebujeme někam patřit a lidé, na kterých nám záleží, právě s tímto stylem života nějak zacházejí.  Model, v němž se závislost týká jen ztracenců nebo „dětí ze stanice zoo“, je neodůvodněný stereotyp, který slouží patrně většinové společnosti k naplnění některých jejích potřeb.
Jaká část lidí, kteří u vás vyhledají pomoc, ji využije tak, že se ze závislosti dostane a už se k ní nevrátí?
V nízkoprahových službách se každoročně obmění tak třetina klientů. U nich předpokládáme, že si pomohou ke změně sami. Z těch, kteří potřebují dál do léčby, odhadujeme, že polovina je schopna dosáhnout s naší podporou podstatných změn ve svém životě. To je obecně považováno za dobré číslo. 

Dosažení podstatných změn v životě znamená, že jsou z nich abstinenti?
Léčba obecně nepracuje se striktně abstinenčním modelem, ostatně nikoho nemůžete – naštěstí – vyléčit z jeho života. Dobrým cílem je vést život, se kterým jste subjektivně spokojen, včetně vztahů k lidem kolem vás a způsobu trávení času. Tedy nevracet se ke způsobu života, v němž droga a s ní spojené chování dominovaly a který přinášel mnohá rizika, včetně ohrožení života.

Zaznamenáváte nějaké nové trendy v tom, jací lidé s jakým pozadím se dostávají do závislosti na drogách?
Nemyslím si, že existuje nějaká typická sada důvodů. Jsou stereotypy, které se uvádějí, ale klienti nás znovu a znovu přesvědčují, že i ve vynikajících rodinách, kde všechno funguje, se člověk může dostat do problémů s drogami. Počet takzvaných problémových uživatelů se v České republice přes všeobecně snadnou dostupnost těchto látek jeví jako konstantní. Zdá se, že dostupné služby jsou schopny tyto lidi kontaktovat a poměrně účinně jim pomáhat. Trend zvýšeného užívání kokainu, který je pozorován ve velkých městech, se týká lidí, kteří služby, jaké nabízejí třeba Podané ruce, zatím nevyhledávají.