Zažít a vidět něco nového. To je hlavní motivace, která žene posluchače vysokých škol na různé studijní pobyty. Většinou vyjíždějí prostřednictvím programu Erasmus, ale dostat se za hranice České republiky můžou i jinak. Student fakulty sociálních studií Jan Kolář využil evropskou dobrovolnou službu a strávil rok v Bretani. „Nechtělo se mi na Erasmus, protože jsem měl obavy z velké mezinárodní skupiny studentů. Nemohl bych pořádně poznat zemi jako takovou a její obyvatele,” vysvětluje Kolář, proč zkusil něco jiného.
Evropská dobrovolná služba je součástí programu Evropské unie s názvem Mládež v akci. Mladí lidé od 18 do 30 let díky ní vyjíždějí do zemí unie a sousedních partnerských zemí, kde pracují jako dobrovolníci v nevládních organizacích či státní správě.
Výhodou je, že nemusí umět jazyk, dělají něco praktického a téměř veškeré náklady dostanou zaplacené. Program hradí cestu tam i zpět, bydlení, stravu a dobrovolník obdrží ještě kapesné. A může si i vybrat, kam a na jak dlouho chce jet. V internetové databázi najde programy od dvou měsíců do jednoho roku. „Od začátku jsem věděl, že chci do Bretaně nebo do Provence, takže jsem vybíral podle toho,“ přibližuje student psychologie.
Jan Kolář procestoval díky evropské dobrovolné službě celou Bretaň a naučil se i francouzsky. Foto: Archiv Jana Koláře.
Ten, kdo chce vyjet, si jen musí najít českou organizaci, která jej jako dobrovolníka zaštítí. V Kolářově případě to bylo Středisko volného času Lužánky, a tak mohl rovnou řešit, kam by se rád podíval nebo v jaké oblasti by rád působil „Napsal jsem mail asi do dvaceti nebo třiceti organizací, odpověděly mi asi čtyři nebo pět a s jednou jsem začal komunikovat,“ líčí Kolář. Jenže organizace se mu přestala ozývat a on se znovu začal probírat maily od institucí, které už jednou zavrhl. „Zjistil jsem, že jeden jsem nějak špatně pochopil a že mi nabízí něco, co by mě moc bavilo. Bál jsem se, že už jsem nabídku prošvihl, ale i tak jsem ještě rychle napsal motivační dopis,“ vzpomíná mladý psycholog, jenž se nakonec bál zbytečně. „Na druhý den mi volali, že mě berou.“
Do Bretaně odjel v září roku 2008 a v desetitisícovém městě Redon pracoval až do června loňského roku. Co dělal? „Měl jsem to hodně pestré, moje organizace dělala všechno, co se dá schovat pod pojem sociokulturní animace. Všechno, co mohlo sociálně nebo kulturně rozvíjet tamější vesnický region,“ povídá Kolář a vypočítává činnosti jako organizace dětských táborů, divadelních představení, hudebních festivalů nebo třeba košíkářských kurzů pro seniory.
Ačkoliv pracovní doba dobrovolníka by se podle něj měla pohybovat mezi 30 a 35 hodinami týdně, její skutečná délka nakonec nejvíc závisí na organizaci samotné. „Jsou takové, kde se na docházku hodně hledí, a pak takové, které to neřeší. Moje patřila do té druhé skupiny, ale třeba času na cestování jsem nakonec měl méně, než jsem čekal.“
I tak toho stihl hodně. Procestoval Bretaň, poznal spoustu nových lidí a naučil se obstojně francouzsky. A byť se rád na chvilku zase vrátil do České republiky, seznámil se s několika vlastnostmi Francouzů, které by přenesl i domů. Jedna se projevila třeba v situaci, když stál v obchodě a pokladní se zapovídala se zákazníkem. „V Čechách se vždycky najde někdo, kdo si začne stěžovat, a i já jsem si říkal, co to má znamenat. Ale tamní lidi to nechávalo v klidu, prostě si chvilku počkali,“ dává příklad mladý psycholog, jehož těší, že se v tomto ohledu Francouzům trochu přiblížil. „Sice se ve mně náznak vzteku ozve, ale už se v takové situaci umím uklidnit,“ směje se.