HIV už mladé nestraší. I když útočí stále častěji

Vypadají, jako kdyby stáli u maturitní zkoušky. V oblecích nebo kostýmcích, někdo víc a někdo méně nervózní. Jenže na Studentskou vědeckou konferenci se posluchači lékařských fakult hlásí dobrovolně. Aby si zkusili, jaké to je vystupovat před odbornou komisí a publikem, nebo třeba ukázali, k čemu dospěli ve svých výzkumech. Proto se ostatně do letošního 54. ročníku konference, který se konal v polovině května, přihlásil i medik Ondřej Kyselák. „Žene mě do toho i moje soutěživost,“ říká Kyselák, který komisi a divákům prezentoval svůj výzkum o znalostech mladých lidí o viru HIV a AIDS.

Proč jste si vybral zrovna toto téma?
Zaujalo mě už na gymnáziu, zhruba když mi bylo osmnáct, protože jsem tehdy měl možnost mluvit s HIV pozitivním člověkem. Lidé o tomto viru pořád ještě nemají dost informací, už zase se chovají nezodpovědně. Napadlo mě, že je třeba lidem znovu zasáhnout do jejich myslí a dát jim nové informace.

Vaše výsledky vycházely z přednášek na gymnáziu a z dotazování mezi studenty. Přednášky však nejsou ničím novým, na střední škole je zažili všichni dnešní vysokoškoláci…
Právě. Všichni dnes mají dojem, že informovaní jsou dost, že nemoc se dá jakž takž léčit, a tím pádem nejde o nic zase tak moc nebezpečného. Navíc, když se objeví něco nového, lidé tomu věnují mnohem větší pozornost. HIV už ovšem není takovou novinkou, lidé ho berou jednoduše jako něco, co kolem nás existuje. Ale takový pohled je chybný, a už se to ostatně odrazilo i ve statistikách. V roce 2008 přibylo 147 nových případů HIV pozitivních, loni 155, což byl rekord. A jen od začátku letošního roku už se přišlo minimálně na dalších čtyřicet případů.
Plánujete ve své práci ještě pokračovat?
Chtěl jsem ještě po přednáškách zjišťovat, zda se informovanost lidí zlepšila, ale bohužel už mi na to nezbyl čas. I když jsem na výzkumu pracoval ve čtvrtém ročníku studia medicíny, který je relativně méně náročný než ty předchozí, obětoval jsem mu téměř veškerý volný čas. Ale jen kvůli tomu, že mě to opravdu baví. V budoucnu bych ve výzkumu rád pokračoval, ale jestli bych se něčemu podobnému chtěl věnovat i později v pracovním životě, to si nejsem jistý.

Z jakého důvodu?
Je to velmi zajímavé téma, ale zároveň je velmi psychicky náročné s HIV pozitivními lidmi pracovat. Člověk na to musí mít povahu a jen praxe mu ukáže, jestli dokáže každodenní kontakt s touto nemocí psychicky zvládat. Přístup k HIV pozitivním pacientům má totiž svoje specifika, ne každý je schopný a ochotný nakažené pochopit.