Ze středu Evropy na jih Asie
Česko jsem opouštěla na počátku ledna ve velkém spěchu, po zkouškovém období zredukovaném na pouhých pět dní a zpackanou zkoušku ze statistiky, takže nebylo na druhé straně světa moc co ztratit – a to i přesto, že většina rodiny a známých věštila katastrofické scénáře toho, co všechno mne v Číně může potkat.
Když mne autobus z letiště vysadil uprostřed města ve čtvrti Mong Kok, jedné z nejbláznivějších a nejvíce zalidněných oblastí Hongkongu a světa vůbec, nestačila jsem se divit. Neonová světla zářící do tmy, ulice přes pozdní hodinu zaplněná proudícím davem, zvláštní vůně všech možných jídel. Člověk si najednou připadá ztracený. Mezi obrovskými mrakodrapy už nehraje roli, jestli pocházíte z Říčan čítajících 1800 obyvatel nebo odjinud, ve srovnání s Hongkongem je i Brno vesnice. Rozlohou odpovídající dvěma Prahám je Hongkong domovem pro téměř 7 milionů lidí. Ten první večer jsem měla pocit, že do ulic vyrazilo snad všech těch 7 milionů najednou.
Hongkong je samostatnou správní oblastí Číny, rozkládá se na pevnině a více než dvě stě šedesáti ostrovech. Většina obyvatel mluví kantonsky, někteří rozumí i čínsky. Přestože jedním z oficiálních jazyků je angličtina, již po cestě na univerzitu jsem se přesvědčila o tom, že není zdaleka tak rozšířená, jak bych očekávala. Když se mi úspěšně podařilo dopravit sebe a dvacetikilový kufr do kampusu Hong Kong Baptist University, přesněji do 18. patra kolejí, kde se nacházel můj nový pokoj, výměnný semestr mohl začít.
Nudle nebo rýži?
První dny byly ve znamení objevování všech možných budov Baptistické univerzity a Hongkongu jako takového, v čemž pomohl orientační program. Studentům, kteří se sjeli ze všech koutů světa a museli přečkat jednu nebo dvě první noci bez peřin, povlečení a internetu, bylo k dispozici několik tutorů, kteří jim tyto věci pomohli obstarat. Já jsem podobné starosti neměla, protože jsem základní vybavení „zdědila“ od spolužačky Lucie Kavanové, která tu strávila předešlý semestr. Ani byste neřekli, jak může být člověk vděčný za peřinu, polštář, SIM kartu a české pivo.
Hongkong je známý po celém světě tím, že v něm můžete najít všechny kuchyně světa. Knedlo, vepřo, zelo jsem zatím neobjevila, ale zato suši, japonské nudle, čínské polévky a masem plněné knedlíčky připravované na páře zvané dim sum jsou tu denním chlebem. A dezert? Kokosové želé s fazolemi. Nabídka ve školní menze bohužel nijak široká není, i když je jídlo o mnoho levnější než ve městě. Základní volbu tedy tvoří rýže a nudle, případně kompromis: nudle vyrobené z rýže.
V oblasti stolování si tady má Evropan hodně na co zvykat a ne vždy se to obejde bez trapasů. Bez správně aplikované znalosti použití hůlek začne tělesná váha, sice nejdřív sympaticky, klesat, takže je třeba se to dříve nebo později naučit. Také se připravte na mlaskání − to je v Hongkongu považováno za normální. Však si zkuste sníst nudlovou polévku pomocí hůlek! Pravděpodobně pak dáte za pravdu Číňanům, že je to velké umění, které se bez hlasitého doprovodu prostě neobejde.
Studuješ žurnalistiku? Wow
Hongkong je sídlem osmi různých univerzit. Pro předměty na Baptist University (BU) je charakteristické rozdělení práce do celého semestru: prezentace, skupinové projekty, a dokonce i zkoušky v půlce semestru. Příjemným překvapením byla dobrá pověst žurnalistiky na BU (prý nejlepší v Hongkongu), takže zmínka o tom, co studuji, bez jakéhokoli mého přičinění čas od času vyvolá obdivné pohledy nebo alespoň zvednuté obočí.
Někteří z mých zahraničních kolegů si stěžují na autoritativní vedení hodin čínskými profesory s jen velmi omezenou možností diskuze nebo kladení otázek. Já jsem však měla na kurzy docela štěstí, chodím na hodiny španělštiny a kinematografie, prioritou je ale žurnalistka.
Mrakodrapy i železné chatrče
V Hongkongu je spousta možností, jak trávit volný čas – poslední, kteří to ještě nezjistili, jsou právě místní. Nejoblíbenějším sportem v Hongkongu je nakupování – kroky místních vedou do obchodních center, téměř kdykoli mají čas.
Jen pár minut z rušného centra s mrakodrapy sahajícími do nebe jsou přitom k nalezení hory a ostrovy, protkané řadou turistických stezek. Z té nejdelší, MacLehose Trail, jsem pokořila zatím jen některé úseky (celkem má sto kilometrů). Do mých vzpomínek se zřejmě navždy zapíše Opičí hora, protože jsem ještě nikdy předtím neviděla tolik divokých opic najednou.
Klidnější tvář jinak velmi uspěchaného Hongkongu odhalují ostrovy. Na největším z nich – Lantau vás lanovka vyveze na vrchol hory, až k monumentální bronzové soše Buddhy.
Hongkong má mnoho různých tváří a já mám ještě do konce semestru čas jich co nejvíc poznat. O Velikonocích je v plánu výprava do Šanghaje a Pekingu. Všichni říkají, že v porovnání s těmito městy je Hongkong díky britskému vlivu velmi západní. Když exotika, tak exotika, ne? Ať tak či onak, větší kontrast než mezi Brnem a Hongkongem to myslím být nemůže.
studentka fakulty sociálních studií