Mentálně vyčerpávající období zkoušek a zápočtových prací už pominulo, se začátkem semestru však čeká na studenty další várka nových informací, které by jejich mysl měla průběžně vstřebávat. Intelektuální náročnost studia a potřebu časté psychické koncentrace někteří studenti řeší tím, že od skript, učebnic a poznámek z přednášek utíkají k manuální práci. Je to pro ně způsob, jak si pročistit hlavu a namísto mozku zaměstnat ruce.
Dělníkem nebo řidičem? Proč ne
O tom, že manuální práce dělá život plnějším, nepochybuje student práv a politologie Pavel Buršík, který už od střední školy pracuje jako pomocný dělník v kamnářské firmě. „O uklidnění skrze práci bych úplně nemluvil, protože je to spojené s brzkým vstáváním, mnoha hodinami námahy a prašným prostředím. Někdy je to trochu nuda a jindy naopak zatracená dřina,“ říká o svém dlouhodobém způsobu obživy. Špinavá práce mu dle jeho slov hlavně pomáhá udržet si jiné vnímání života než jen optikou grantových komisí, teoretických konceptů a paragrafů.
Zaměstnání, kde se dostávají ke slovu spíše ruce než hlava, dává studentům dobrý pocit, že mohou vytvářet něco reálného, co dokáže okamžitě přinášet radost nebo užitek. Vidí to tak i čerstvý absolvent magisterského studia sociologie František Černín, který už čtvrtým rokem sedává za volant autobusu brněnského dopravního podniku.
„Mám pocit prospěšnosti, když ráno kolem páté rozvážím dělníky do práce a jiné zase vezu domů v době, kdy většina mých spolužáků vstává,“ říká o svém řidičství. S novým semestrem nastupuje František na doktorské studium, řídit autobusy však chce dál. „Po státnicích jsem se za volant už vyloženě těšil. Soustředit se tam sice musím taky, zároveň ale nemusím o ničem přemýšlet. Byl bych rád, kdybych mohl jezdit až do dokončení doktorátu,“ vysvětluje s tím, že kromě odpočinku mu tato práce umožňuje poznat lidi, na které by v akademickém světě nikdy nenarazil.
Řízení autobusu není pro Františka už pouhá povinnost, díky které si může přivydělat a ještě ušetří na jízdném. Sepětí s jeho prací ilustruje i příhoda, kdy si přidělené číslo autobusu mimoděk napsal na titulní stranu diplomky namísto svého UČO. „Taky se třeba těším, až budu v pozici doktoranda vést seminář pro bakalářské studenty a pak budu v noci ty samé lidi vozit domů v rozjezdech,“ směje se s dodatkem, že si při čekání na točnách aspoň přečte knížky, na které mu jinak při akademické práci nezbývá čas.
Zručnost vede k oddechu
Dvaadvacetiletá studentka všeobecného lékařství Martina Chroustová také prokládá učení manuálním odpočinkem. Relaxuje výrobou šperků z nerezových drátů a polodrahokamů, které následně nabízí k prodeji na internetu. „Při tvoření odpočívám a zároveň získávám pocit seberealizace. Medicína přece jen trochu potlačuje v člověku kreativitu, protože se musíte držet zajetých postupů. Je to ale logické, při léčení máte pouze jeden pokus, zatímco při šperkování můžete zkoušet a kombinovat, jak jen chcete,“ popisuje budoucí lékařka své pohnutky k ruční tvorbě.
Že její šperky mají úspěch, se přesvědčila na předvánočním fashion marketu, kde rozprodala většinu svých zásob. „Nabízení šperků k prodeji mě žene dál, abych přicházela s novými nápady a unikala konkurenci. Prodávám tři roky a je to příjemný přivýdělek, díky kterému nemusím v létě za pokladnu v supermarketu.“
Tepání nerezových drátů a vyplétání šperků jí ale přináší především pocit uvolnění, výnos z prodeje je jen vítaným bonusem. Při studiu na těžkou zkoušku nemá problém internetový obchod na pár týdnů uzavřít a poté jej zase obnovit. „První věc, co dělám po zkoušce, je, že se pořádně vyspím a půl dne potom drátuju. Je to vždycky kompenzace za předchozí mentální vypětí,“ vysvětluje studentka.