Jeden obrázek na jeden zátah. Žádné prostoje a pauzy. Děti s autismem a mentální retardací se dokážou většinou soustředit maximálně půl hodiny, a tak všechno musí odsýpat. Zato se nebojí nezdaru ani výrazných barev. Ty na výstavě nazvané Knihovna poníků upoutají nejdříve.

Občanské sdružení AUT, pomáhající autistickým dětem, uspořádalo ve spolupráci se Základní školou na ulici Štolcova v Brně a studenty výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity výstavu obrázků těchto dětí. Prostory poskytla Římskokatolická farnost u kostela sv. Petra a Pavla v Brně. Vernisáž proběhla v pondělí 9. února a výstava potrvá do 5. dubna. Zhruba třicet obrázků, které namalovaly děti s poruchami autistického spektra, jsou k vidění v kryptě kostela. Tato díla vznikla v dílnách na výše zmiňované základní škole, zčásti pod vedením osmi studentů Masarykovy univerzity během jednoho roku jako součást projektu, který nákupem materiálu finančně podpořila právě jejich katedra. Část obrázků namalovaly děti se svými pedagogy v hodinách výtvarné výchovy. „Studuji výtvarnou výchovu na Masarykově univerzitě a zároveň učím na Štolcově, takže tento projekt se vlastně sám nabízel. Oslovila jsem kolegy z fakulty, kteří mi pomohli a zbytek už byl na dětech,“ přibližuje vznik výstavy iniciátorka projektu, Klára Náhlíková.

Kromě výrazných barev upoutají na výstavě i názvy jednotlivých uměleckých děl. Jsou totiž vskutku netradiční. Na návštěvníka čeká například Červený drak Jack Long, Řeka vlak a lízátka, Krvavé hory a tlusťoch, Knihovna poníků a mnoho dalších. Tahle výstava znamená spoustu originality za deset korun. A to se poštěstí málokdy.

Jitka Radková i Milena Němcová ze sdružení AUT se s „autíky“, jak své děti láskyplně nazývají, setkávají denně…

Jak je náročná výchova a vzdělávání těchto dětí? O kolik déle například trvá autistickému dítěti namalovat obrázek v porovnání s běžnými dětmi?
Radková: Autismus je porucha chování, sociální interakce, komunikace a představivosti. Z toho vyplývá, že vývoj ani výchova neprobíhá stejně jako u zdravých dětí. Sice máme stejné, nebo podobné cíle, ale cesta k nim je často odlišná. Například základní činnosti jako oblékání, hygiena, stravování jsou otázkou každodenního nácviku. Jen motivovat dítě k tomu, aby ráno vůbec vstalo, vypravit ho a odvézt do školy, je samo o sobě někdy vyčerpávající a zdlouhavé.
Němcová: Jako všechno spojené s autismem, je i výtvarný projev velmi individuální. Někdo svůj obrázek prostě „hodí“ na papír, jiný je pomalejší. Znám chlapce, který maluje úžasná zvířata. Kreslí naprosto bezchybné tvary brontosaurů, žiraf a pelikánů – nic neopravuje, prostě se na vás během chvilky směje zvířátko. Takže těžko porovnávat, zda zdravé dítě namaluje obrázek dříve nebo později než dítě s autismem. Ale potvrdilo se, že v okamžiku, kdy se malování stává radostí a způsobem projevu, zvyšuje se také výdrž u této činnosti a soustředěnost.

Jaké nejčastější chyby neinformovaný člověk dělá, když se s těmito dětmi poprvé setká?
Radková: Je těžké říct to obecně. Každé dítě s autismem je jiné. Podle mého názoru je důležité nechat jim na začátku čas a prostor k tomu, aby se samy projevily. Asi největší chybou by bylo zahrnout je přívalem slov a dobře míněné náklonnosti. V komunikaci je dobré používat jednoduché, krátké věty.
Němcová: Autismus sám o osobě je, jak říkám, „neviditelným“ postižením. Veřejnost na první pohled nepozoruje nic. Až zvláštním chováním a reakcemi na podněty je člověk, který nás nezná, většinou zaskočen, protože takové projevy a reakce neočekává. Pokud přichází za autistou někdo nový, je důležité být klidný, otevřený všem jeho projevům, nic si nebrat osobně, nereagovat negativně, snažit se najít společnou notu, neočekávat standardní odezvy.
Radková: Děti s autismem navíc často reagují neadekvátně, jsou hlučné, a proto občas na neinformovanou veřejnost působí jako naprosto nevychované a nezvladatelné. Chápu, že pro okolí je to někdy zcela nepochopitelné, ale opravdu není možné poskytovat lidem na ulici stručnou přednášku o autismu. Je potřeba o tomto druhu postižení veřejnost informovat, aby byla připravená a ochotná přijmout tyto lidi mezi sebe. Proto pořádáme výstavy, benefiční koncerty a podobné akce.

Co vám dává spolupráce s těmito dětmi, jste trpělivější, klidnější?
Němcová: Jsem matkou „autíka“. Díky tomu se naší rodině proměnil svět, došlo k zemětřesení v pohledu na život, dostali jsme šanci naučit se nahlédnout na vše kolem nás jiným způsobem. Kdyby byla trpělivost na předpis, měli by ji povinně užívat všichni, kdo pracují s dětmi s autismem, rodiče především. Takže trpělivost a klid jsou základem úspěchu. Naší netrpělivostí nic neurychlíme, dítě je z toho akorát stresované, udělá chybu, neobstojí.