Když se lidé dozvědí o jejím úspěchu, reagují prý všichni stejně. „Ty studuješ pajdák a děláš takové věci? Tuhle otázku mi pokládají opravdu téměř všichni,“ říká s úsměvem Jana Malinovská, která chodí na pedagogickou fakultu a jednou by z ní měla být učitelka matematiky a chemie.
Proč ten údiv? Malinovská totiž v létě vyhrála soutěž s názvem Technology Cup, na které zaujala se svým řešením, jež umožňuje, aby bylo ve smartphonech možné používat najednou víc SIM karet.
Ono spojení budoucí učitelky a podobných technologií opravdu není obvyklé. Jak jste na svůj nápad přišla?
Na chemii mi dávají některé předměty hodně zabrat, takže když se něco učím, snažím se to pochopit na elementární bázi částic, proto jsem se trochu zatoulala i k technologiím v telefonech. Další věc je, že jsem pracovala v obchodě s elektronikou, kde jsme měli telefony hned u pokladen. Já jsem si jeden, který byl na dvě simky, zamilovala, a říkala jsem si, jak by bylo fajn, kdyby něco takového bylo možné u všech telefonů. Přemýšlela jsem, jestli by to nešlo nějak zařídit, až jsem došla na svůj nápad. Všechno to byla spíš taková náhoda.
I vaše přihlášení do soutěže?
Technology Cup je studentská soutěž, kterou pořádá firma CVVI. Přihlásit se stačí jen s nápadem na papíře, nepotřebujete žádný model. Informace o soutěži se dostane na různé školy, ale hlásí se tam spíš lidé z technických univerzit, což se projevilo i letos – z Masarykovy univerzity jsem poslala jedinou přihlášku já. A ano, že se něco takového koná, jsem se dozvěděla náhodou pět dnů před uzávěrkou. Ale řekla jsem si, že se nic nestane, když to zkusím.
Mohla byste víc popsat technickou podstatu nápadu, za který jste získala nakonec první cenu?
Je to externí zařízení, které bude na dvě a více simek, i když může být i na jednu. Zatím nevím, jak bude velké, ale v každém případě bude mít vlastní malý displej, napájet ho budou solární články a s telefonem bude komunikovat prostřednictvím bluetooth. Setkala jsem se s námitkami, že bluetooth spotřebuje spoustu energie, ale solární články tento problém řeší.
Zůstala myšlenka jen na papíře, nebo se s ní teď něco děje?
Teď se dělá prototyp, s mým nápadem si hrají technici z firmy pána, který mi nabídl, že ho zrealizuje. Do konce léta (rozhovor vznikal v době před konečným rozhodnutím – pozn. red.) by technici měli vědět, jestli je to možné, a pokud ano, s jakým telefonem bude zařízení nejlépe komunikovat. Ten nápad měl na začátku spoustu nedostatků, které se postupně řeší, ale v tom já už se nevyznám, od toho jsou jiní lidé. Teď už pracuju na jiných věcech.
Jakých?
Momentálně se věnuju dozimetrům a ionizujícímu záření. Zjistila jsem, že na českém trhu není dostupné pro studenty nebo zkrátka obyčejné lidi žádné zařízení, kterým by mohli jednoduše změřit radioaktivitu. Tedy ono existuje, ale je drahé, takže se to pokusím vyřešit jinak. Zatím o tom ale nemůžu moc mluvit.
Takže se spíš než na učení chemie nebo matematiky dáte na vymýšlení technických řešení?
Asi budu spíš učit. Baví mě administrativní části projektů a to, že podobným věcem rozumím, je takové plus. Mám totiž přítele technika-génia. Bydlíme spolu v maličkém bytě, takže vždycky vím, co zrovna dělá, a trochu mu projekty kontroluju. Říkám mu svůj názor rovnou nebo si na mě zkouší odrážet negativní reakce a obhájit si svůj nápad. Co mi soutěž přinesla, to je hlavně uspokojení. Je to takový první velký projekt a taky první vítězství po tom, co jsem přestala jezdit na koni. Dřív jsem totiž závodila v parkúru.
Jako výherkyně jste dostala padesát tisíc korun. Co s nimi bude?
Teď leží na spořicím účtu a až se někdo definitivně rozhodne, že nám na škole zavede poplatky za studium, zápisné nebo školné, tak je použiju. A i kdyby se to nestalo, tak je nám do budoucna na start života po škole.