Na co se zaměřuje organizace, ve které pracuješ?
Pomáhá lidem v obtížné životní situaci s řešením jejich drogového problému, ale zasazuje se také o předcházení tomu, aby takový problém vůbec vznikl. V celorepublikovém měřítku, v objemu poskytovaných služeb, zaostává pouze za pražským sdružením Sananim. Nejde o jedno velké pracoviště, ale o několik vcelku autonomních specializovaných pracovišť rozesetých po Brně, ale i mimo Brno (např. terapeutická komunita Podcestný Mlýn v Čechách), které pracují často s rozdílnými cílovými skupinami drogových uživatelů.
Jaká je tvoje role v Podaných rukou?
Dělám dobrovolníka v terénním programu, což možná spousta lidí zná spíše pod označením “streetwork“. Jde v podstatě o poskytování výměnných a poradenských služeb přímo na ulici, v přirozeném prostředí klienta. Cílem je snížit zdravotní rizika vyplývající např. z používání špinavých jehel, špatného postupu při aplikaci drogy, neodpovědného zacházení se špinavým injekčním materiálem atd. Samozřejmě se s klienty snažím mluvit i o jiných věcech než jen o braní drog, také poskytujeme kontakty na další zařízení nebo monitorujeme s jejich pomocí rizikové lokality.
Jak vypadá tvůj opravdu nabitý den?
Opravdu nabitý den začíná v jednu hodinu, kdy se sejdu naproti hlavnímu nádraží se spolupracovníkem. V týmu dvou lidí musí být alespoň jeden stálý zaměstnanec. Nejdříve stojíme hodinu na „transitu“ (místo, o kterém klienti vědí), poté jsme čtyři hodiny v terénu, obcházíme rizikové lokality, snažíme se navázat nové kontakty, poskytovat služby těm, kteří nemohli přijít na transit, podávat informace. V šest se opět vracíme na transit, kde stojíme další hodinu. Od sedmi do desíti večer od středy až do soboty ještě můžeme sedět v mobilním výměnném centru na Kobližné, kde poskytujeme v podstatě ty stejné služby jako v terénu.
Jakuba Černého zaujala práce terénního pracovníka natolik, že ve sdružení Podané Ruce pracuje nad rámec povinné praxe. Foto: Ondřej Ženka.
Kdy ses rozhodl pracovat jako dobrovolník?
V rámci studia máme tři semestry povinné praxe. Nejdřív jsem byl u uprchlíků, tam mě to tolik nebavilo, tak jsem zkusil Podané ruce a zde jsem také zůstal nad rámec povinné praxe. Určitým impulsem pro mě byl kurz Drug intervention na FSS vedený Jindřichem Vobořilem, který je vedoucím „Podanek“. Motivací pro mě byly také mé experimenty s drogami na gymnáziu, které byly v porovnání s klienty vcelku nevinné, donutily mě však přemýšlet o tom, proč se vůbec lidi to tohoto vysoce rizikového podniku pouštějí.
Která část práce tě nejvíce baví?
Práce mně baví ve dvou případech –když se naučím něco nového, co si ve škole jen těžko osvojím (to je ta profesionální stránka) a když vím, že mně nějaký klient začal akceptovat. Ono se to možná zdá samozřejmé, ale některým trvá třeba půl roku, než si zapamatují, že stojíme v jednu na „hlaváku“. Teď to trochu shazuji, jsou i vzorní klienti, kteří toho ví o bezpečnosti braní ještě víc než my, a ti, kteří se zastaví třeba jen popovídat. Z těch mám vždycky radost. Samostatnou kapitolou jsou pak supervize dobrovolníků, které mi taky dodávají hodně energie. Práce v autě na Kobližné není tak zajímavá, jako ta v terénu.
Co pro tebe dobrovolnictví obecně znamená?
Především jde o zajímavou praxi, sebevzdělávání a možnost poznat nové lidi. Je to určitá oběť – dát kus sebe a svého volného času a nic za to nechtít – to ano, ale tohle není podle mě úplně ideální stav. Ideální dobrovolnictví je pro mě něco jako práce, kdy se organizace takovému „pracovníkovi“ odměňuje ne penězi, ale školí ho pro práci v oboru, poskytuje mu supervizní semináře a v podstatě si ho vychovává. On ji za to poskytuje svůj volný čas a ochotu věnovat se klientům.