V průběhu vysokoškolského studia téměř každý touží po nějaké zahraniční zkušenosti. Ať už se jedná o semestr na zahraniční univerzitě, prázdninovou pracovní zkušenost či přímo stáž v oboru.
Zároveň většina sní o zkušenosti z Itálie, Německa, Švédska, Anglie nebo USA. Itálie mi při mých cestách neučarovala a ostatně ani Německo či Švédsko. Jsou to země krásné, ale postrádal jsem takový ten pověstný „wow" efekt, při pohledu na něco neznámého – na něco, co jsem nikdy neviděl na fotkách ani o tom neslyšel nikoho vyprávět. I proto jsem v rámci programu Erasmus zamířil na studijní pobyt do Vilniusu. Celým Pobaltím jsem se nechal očarovat a vloni v září tam začal i své druhé, tentokrát pracovní dobrodružství.
Cílem byla Riga a advokátní kancelář Valterse Gencse, která má zastoupení v Litvě, Lotyšsku i Estonsku a svým seznamem klientů představuje v rámci oblasti opravdu těžkou váhu. V Rize jsem několikrát byl už za svého studijního pobytu v Litvě, ale nikdy jsem si ji neoblíbil.
Svoji stáž jsem tedy pojal trochu jako výzvu, jak po stránce profesní, tak po stránce osobní. Pracovní doba od 9 do 18, diplomová práce a individuální studijní plán neponechávaly příliš prostoru pro cestování či poznávání města v rámci pracovního týdne, vše bylo nutné nechávat na víkendy.
Vlhká Paříž severu
Riga je hlavní město Lotyšska a představuje ekonomické i administrativní centrum celé země.
Bez nadsázky se dá parafrázovat římským „Všechny cesty vedou do Rigy", protože Rigou opravdu probíhají všechny železniční tratě a všechny významné silniční tahy. Pozice na „severu" a na pobřeží vám umožní naplno si užít to, čím je Riga slavná – vlhko a zimu. V průběhu celého podzimu pravidelně každý den pršelo.
Na druhou stranu je Riga často zvána Paříží severu. Centrum města představuje obrovské muzeum art nouveau architektury, na které jsou Lotyši právem hrdí. Úzké uličky, ale i široké bulváry, připomínky dávno zemřelých spisovatelů a skladatelů, nádherná budova opery i stopy těžké minulosti lotyšského národa jsou všudypřítomnou realitou starého města. Dokud se pohybujete v této oblasti, dojem postsovětské republiky je důsledně překryt údivem a zvukem spouště fotoaparátu.
To, co od Rigy očekáváte, tedy opravdovou postsovětskou realitu s ulicemi, kde není dost peněz ani na zasklení oken nebo kde se všude válejí hromady odpadků, dostanete na periferii, ale méně než by průměrný našinec očekával. Naopak bezdomovci a žebráci jsou všudypřítomní i v sychravém podzimním a mrazivém zimním počasí.
Moje zdejší pracovní náplň byla tak zajímavá, jak jen pro nedostudovaného právníka-stážistu může být. Téměř permanentní údiv střídaný nadšením nebo zoufalstvím. Vše záleželo na tom, pod kterým z kmenových zaměstnanců jsem zrovna pracoval nebo jaký úkol mi byl přidělen. Bydlení v jednom pokoji o rozloze 30 m2 v činžovním domě s nájmem 300 eur měsíčně také mělo jisté kouzlo – spolubydlící mi po dobu zhruba tří týdnů dělaly pouze štěnice. Chci věřit, že toto by se mi v Česku nestalo. Stejně jako řada dalších věcí – příjemných i nepříjemných.
Zkuste opustit vám známý svět, nechte svůj komfort doma a buďte připraveni se divit.
Autor je student Právnické fakulty MU.
