Student filozofické fakulty Erik Netušil založil na půdě univerzity divadelní skupinu SveTr, se kterou teď jezdí na festivaly do Švédska. Na začátku přitom byla jen snaha procvičit si lépe cizí jazyk.
Jak se zakládá takové divadlo ve švédštině?
Myšlenka se zrodila před více než dvěma lety, když jsem si podal přihlášku na skandinávská studia. Jelikož jsem měl zkušenosti se studentským divadlem v němčině – působím také v souboru Doppel L na pedagogické fakultě – a věděl jsem, že mi to hodně pomohlo s jazykem, řekl jsem si, že by to nebylo špatné zkusit i se švédštinou. V létě jsem kontaktoval naši vedoucí oboru Alarku Kempe a sdělil jí svůj nápad. Podpořila ho a poslala mi pár odkazů na internet, kde bych mohl začít hledat divadelní hry nebo spolupráci.
Věřil jste, že se najde dostatek nadaných zájemců?
Nevěděl jsem, co bych v tom divadle vůbec měl dělat. Netušil jsem, jestli se vůbec někdo přihlásí, ani komu mám psát a kde vůbec začít. Náhodou jsem narazil na webové stránky, kde jsem si přečetl dvě hry, a celkem se mi líbily. Z kontaktní osoby, které jsem se ozval, se vyklubal Edward Bromberg, hlavní osoba divadelního festivalu Länk, vážený producent v Riksteatern a skvělý člověk a přítel. Tím vznikla spolupráce, která pokračuje i dnes. Vedení studentů se chopila Romana Švachová, která se toho všeho ujala. A další překážky jsme vyřešili už se členy souboru. Naše skupina funguje jako rodina, každý pomáhá.
Ovlivňuje chod divadla to, že pochází z akademické půdy?
Fungujeme na základě nepovinného předmětu, jsou za to kredity a každý rok žádáme o mimořádná stipendia na naše cesty do Švédska. Také nám pomáhá naše lektorka Alarka, která nás podporuje a radí nám s fonetikou.
Co považujete za největší úspěch vašeho divadla?
Je toho víc. Myslím, že každé realizované představení je úspěch. To, že jsme před dvěma lety začali z úplné nuly, moc jsme švédsky vlastně nemluvili a v dubnu odehráli krásné představení v Sundsvallu, byl první větší úspěch. Vloni jsme si dovolili nastudovat hru Strašidelná sonáta od největšího švédského klasika Augusta Strindberga a v jeho rodné zemi ji zahráli hned pětkrát. No a letos jsme byli pozváni jako hosté do Stockholmu přímo na závěrečný festival a navíc nás začalo podporovat České kulturní centrum ve Stockholmu.
Herci vždy mají v zásobě spoustu historek. Přihodíte taky nějakou k dobru?
Ve hře Bye Bye Baby je postava opilce, kterou velmi osobitě ztvárnil Milan Neužil, a ta popíjí pivo. Jenže Milan si to pivo v zápalu hry trochu protřepal, a když se chtěl napít, tak mu vytrysklo pusou i nosem. Bylo opravdu těžké se pak udržet v roli. Nebo Jája Peřinová, která si při premiéře napatlala na obličej tolik čokoládové nutelly, že jí tála a odkapávala z obličeje. Vždycky se najde něco, co se na představení stane jinak. Divadlo je to, co se děje teď a tady, a to je na tom to krásné.