Při pohledu na obrazy Michaela Hona, studenta výtvarné výchovy a vizuální tvorby na pedagogické fakultě, má člověk pocit, že se dívá na dílo počítačové grafiky. Přesto je Michael spíš zastáncem klasické malby. Jak sám říká, dnes už je na počítači možné vytvořit všechno a jedinečným se stává právě proces „živého“ malování.
„Předtím, než jsem začal skutečně malovat, dělal jsem počítačovou grafiku. Něco mi z toho zůstalo, protože v malbě využívám i některé principy grafických editorů. Technika je ale klasická, štětec a barva,“ vysvětluje mladý malíř. Inspirují ho nejenom zajímavé barevné kombinace, originální tvary nebo hudba, ale také architektura.
K malbě tíhnul od dětství. Po gymnáziu si podal přihlášku kromě Fakulty výtvarných umění VUT i na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity. „Začal jsem tady kromě grafiky dělat i malbu, protože jsem kvůli studiu musel a začalo mě to hrozně bavit.“
Michael Hon o sobě navíc zjistil něco, co netušil. „Vždy jsem chtěl být grafikem a nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych mohl i učit. Být pedagogem mi donedávna bylo cizí, dnes už je to ale díky novým zkušenostem jedna z možných budoucích cest,“ přiznává Hon. V jeho tvorbě ho pobízí tvořivé prostředí katedry výtvarné výchovy. „Vyučující nás podporují, učí nás přemýšlet a hledat vlastní styl, rozvíjet se,“ reaguje Hon na častou představu, že umění a akademické teorie nejdou dohromady.
Kromě malování se věnuje i fotografii. „Mezi malbou a fotkou je pro mě dost důležitá hranice. Fotím rád, je to ale úplně jiný proces. Zachycuji při tom jediný moment, a to tak, že ho zmáčknutím spouště prostě zastavím a zvěčním.“ Malba je pro něj proces, dobrodružství. „Můžu do ní vložit mnohem víc emocí a atmosféry, výsledek je v mých rukou. To krásné na malbě je, že ji tvořím od začátku do konce. Nekupuji natažené plátno, připravuji ho sám, jsem autorem obrazu už od počátku,“ vysvětluje Hon.
Hon tvoří systematicky. „Na začátku je vždy podnět, myšlenka, která mě inspiruje malovat daný obraz. Své představy si poté skicuji a připravuji si barevná schémata. Když se pouštím do větších formátů, často si zkouším nápady i v počítačových editorech,“ vysvětluje svůj tvůrčí proces. Jeho součástí je i představa o tom, jak obraz bude vypadat zavěšený, jak na diváka zafunguje. Podle Hona je to úplně jiný pocit vidět obraz v ateliéru anebo pověšený v galerii, kde je podroben velké zkoušce.
Ne všechny pocity a významy, které umělec do svého obrazu vkládá, jsou zjevné i divákům. „Často slýchám nejrůznější interpretace svých maleb, které by mě třeba nikdy nenapadly,“ usmívá se. „Určitě to ale není chyba umělce, když se v překladu cestou k divákovi něco z původního smyslu ztratí. Pro mě je to spíš úspěch, když obraz v divákovi zanechá tolik různých myšlenek a podnětů,“ dodává malíř.