Příběh Kateřiny Andrlové by si člověk nevymyslel. Turistická průvodkyně založila neziskovku Bwindi Orphans pomáhající sirotkům v Ugandě poté, co se stala svědkem podvodů s penězi od dárců. Výstava, která její práci představuje, sice už na fakultě sociálních studií skončila, stále ale trvá studentská soutěž o slogan pro značku Bwindi Coffee, s jejíž pomocí chod neziskovky mimojiné financuje.
„Do Ugandy mě přivedla práce. Stále částečně pracuji pro cestovní kancelář jako průvodkyně,“ vrací se Kateřina Andrlová k počátkům neziskové organizace. „Strávila jsem tam měsíc a řekla si, že tam už v životě nepojedu.“ Vše ale dopadlo docela jinak a kvůli původně nešťastnému příběhu manželského páru z Prahy Kateřina začala v roce 2003 pomáhat místním dětem s placením školného.
„V jednom kempu v Ugandě, kde jsme byli s turisty, tancovaly děti a jejich vedoucí rozkřikoval, že jsou sirotci a že je dal dohromady, aby nestály u silnice a nežebraly,“ vzpomíná Kateřina. „Říkal, že pokud by se někdo chtěl ujmout některého dítěte, školní poplatky za rok dělají 150 dolarů. Manželé z Prahy, kteří tam byli na dovolené, se rozhodli, že jedné holčičce pomohou, a dali mu peníze.“
Jenže při další pracovní cestě do Ugandy Kateřina na návštěvě školy zjistila, že do ní holčička vůbec nechodí. „Ten člověk vybral od turistů tolik peněz, že by zaplatil školné dětem stokrát, ale přitom ho nezaplatil ani jednou. Bylo to do nebe volající,“ popisuje rozčileně průvodkyně. Nakonec ji oslovily samotné děti, zda by jim nepomohla. „Zamyslela jsem se a říkám – ano, při troše dobré vůle bych mohla.“
K zaplacení školného pro prvních patnáct dětí přesvědčila několik svých českých kamarádek, poptávka ale rostla. Protože v Ugandě je téměř polovina obyvatel v dětském věku a jejich počet rychle narůstá, sirotků, kterým nemá kdo hradit školné, je obrovské množství. „Historicky je v kultuře zakořeněno, že rodina musí mít hodně dětí, aby se pak postaraly o rodiče,“ vysvětluje Kateřina. „Moderní trend městských bohatých rodin je mít dvě děti, ale s těmi nepřijdu do styku. Zajímáme se o extrémně chudé děti a cílem je dostat je aspoň na úroveň normální chudoby.“
Jak dál vedoucí neziskovky Bwindi Orphans popisuje, nejprve do svého projektu vybírají z vesnických dětí stoprocentní sirotky, kteří nemají ani jednoho rodiče. Následují děvčata, která jsou sama, protože se o ně otec nestará, neposílá peníze a jsou naprosto bez pomoci. „Až pak přicházejí na řadu děti sice se dvěma rodiči, ale s žádnou vlastní půdou,“ doplňuje Kateřina Andrlová. „To je v Ugandě, založené na zemědělství, naprostá katastrofa. Musíte mít kousek k obdělávání, jinak jste námezdní síla, která pobíhá po vesnici a okopává políčka bohatších za pakatel.“
Na výtky, proč se vesničané nepostaví na vlastní nohy, je Kateřina zvyklá reagovat. „Platíme jim, co si nemůžou sami zaplatit, ale nikdy jim nedáme žádné peníze do ruky. Také jsem je vyzvala, aby něco sami dělali,“ vysvětluje. „Říkala jsem jim například: Umíte plést pěkné košíky? Tak si nestěžujte a dělejte! Trvalo to, ale po čase začali nosit stovky a stovky košíků, ani už nevím, co teď budeme s plným skladem dělat,“ směje se Kateřina.
Košíky a další výrobky či ugandské plodiny totiž pod hlavičkou společnosti Bwindi Coffee prodávají v Česku na pokrytí organizačních nákladů neziskové organizace Bwindi Orphans. „Sto procent finančního příspěvku od adoptivních rodičů tak můžeme posílat dětem,“ uzavírá zakladatelka.
