Tisíce studentů se dnes odpoledne sešly v Praze na Albertově, aby vyjádřily úctu demokratickým hodnotám a současně i vzdor vůči politické kultuře, která jim zabránila se na tomto pietním místě sejít 17. listopadu. Na akci dorazili i studenti Masarykovy univerzity a také rektor Mikuláš Bek.
17. listopad byl letos pravděpodobně tím nejkontroverzněji slaveným svátkem. Mezinárodní den, který už od svého vyhlášení v roce 1941 patří studentům, byl na tradičním místě v Praze tentokrát narušen. Vysokoškolákům nebylo dovoleno uctít odkaz svých předchůdců na místě, které hraje v demokratické historii České republiky zásadní roli – na Albertově. Na místě, kde právě díky studentům začala 17. listopadu 1989 sametová revoluce.
„Když jsme v úterý přišli na Albertov s průvodem s rektory, členy akademické obce a několika desítkami studentů a dalšími lidmi, k pamětní desce byl puštěn pouze omezený počet,“ vypráví člen Akademického senátu Masarykovy univerzity Jiří Libra. „Ze studentů konkrétně pouze několik zástupců Rady vysokých škol.“ Podle Libry si akademická obec a hlavně studenti nesmějí nechat svůj nejdůležitější svátek vzít.
Na neděli 22. listopadu nakonec pražští studenti s podporou rektorů a děkanů svolali další shromáždění, opět na pražský Albertov. Vysokoškoláci poprvé měli prožít svůj svátek jindy. Hodnoty demokracie a svobody obhajovali v jiný den, než tomu bylo všechny roky předtím. A Masarykova univerzita u toho nechyběla.
Díky iniciativě Studentské komory Akademického senátu MU se nakonec v neděli podařilo vypravit do Prahy dva autobusy plné studentů, mezi nimiž nechyběli nakonec ani zástupci VUT a Mendelovy univerzity. „V našich moderních dějinách nemáme příliš mnoho svátků, které by pro naši zemi znamenaly tolik jako 17. listopad. Po úterku jsem měl potřebu uctít demokratické hodnoty důstojněji, než tomu bylo v oficiální den události,“ říká student Filozofické fakulty MU Martin Brzobohatý.
Brněnští studenti ještě před oficiálním zahájením akce ve tři hodiny odpoledne položili květiny a zapálili svíčky pod pamětní deskou se známými slovy svých předchůdců z roku 1989: „Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?“ Připojili se tak k několikatisícovému shromáždění.
Samotná akce byla zahájena písní. Studentský sbor spolu s mnoha účastníky shromáždění zazpíval hymnu akademické obce Gaudeamus Igitur. Akci na Albertově podpořilo 15 rektorů vysokých škol z celé České republiky, a tak následovaly projevy některých z nich, několika studentů či děkanů.
Mezi řečníky byl i rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. Ve stručném projevu nazval Čechy národem plebejským. „Plebejství má ale dvě stránky,“ řekl rektor, „jedna se krčí před despoty a hojí se na slabších, ať už jsou to Židé nebo uprchlíci. Ta druhá je svobodná a hrdá tak, jako byli Palacký, Rieger nebo Masaryk, a je vědomě připravena pomáhat slabším.“ Vysoké školy nás pak učí a musejí učit i nadále právě tomuto svobodnému plebejství, a nikdy nepodléhat onomu slabému a lokajskému.
Všemi projevy se nesla především dvě témata. Tím prvním je odvaha studentů bránit demokratické hodnoty jim vlastní. Současně pak i potvrzení historické úlohy studentů jako nejsilnějších hybatelů společenských změn, těch, u kterých vždycky začíná obrat k lepšímu. Na druhou stranu rezonovala všemi projevy obava z toho, co nejlépe charakterizovala akce extremistů, jež se na tom samém místě odehrála 17. listopadu. Paradoxně ale díky ní o to silněji vyzněly výše zmíněné hodnoty a také to, že svátek studentstva ani Albertov už nikdy nesmí být zneužity pro prezentaci osobních zájmů a podporu xenofobních a populistických nálad.
Na konci shromáždění účastníci spontánně zazpívali českou hymnu a poklidně se rozešli. „Studenti ukázali, že oslava Mezinárodního dne studenstva jim není lhostejná a když je jim v ní tímto způsobem bráněno, tak vždy najdou jiný způsob, jak svůj svátek uctít, i když je to třeba v jiný den,“ zhodnotil celou akci předseda Studentské komory Akademického senátu MU Ondřej Vymazal.