Když po půl hodině jízdy vystoupíte z přetopené staré lokálky uprostřed podzimní Vysočiny, napadne vás, že je tady dost hezky. Největší starostí místních na návsi se zdá být zpoždění autobusu. Školáci vyskočí z vlaku a hbitě pádí s aktovkami konečně domů. Přejdete přes železniční most a ještě chvíli se kocháte klidným výhledem. Pak ale hurá svižnou chůzí směrem k bílé budově vnořené do běžné zástavby obce. Vítejte v Přijímacím středisku Zastávka u Brna.
Stejnou cestu každý týden absolvuje také skupinka studentů s vyučujícím z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. V rámci jednoho z volitelných předmětů totiž získávají nejenom teoretický základ z oblasti azylového a migračního práva, ale jezdí radit přímo lidem do praxe. Tedy do Zastávky, která je takzvaným přijímacím střediskem. To znamená, že sem nikdo nezavírá nikoho nedobrovolně, ale lidé sem přicházejí sami – pokud chtějí požádat o mezinárodní ochranu.
„Obvykle se u nás ani nezdrží příliš dlouho, bývá to v řádu dnů až týdnů, než se podaří jejich proces vyřídit,“ popisuje vedoucí oddělení práce s klienty Marcela Borská z přijímacího zařízení. „Samozřejmě ale existují i výjimky.“ V tu chvíli na venkovním prostranství, kde si část žadatelů krátí čas volejbalem, narážíme na podivně mumlajícího postaršího pána z Číny. „Třeba právě tento pán. Čekáme na rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany a následně na zajištění péče přiměřené jeho handicapu. Jeho čínštině nerozumí ani další Číňané. Taková situace je pak velmi specifická a vyžaduje zvláštní péči.“
V zařízení je pro žadatele se specifickými potřebami vyhrazeno několik bezbariérových pokojů. Celkem žadatelé obývají dvě ze čtyř budov, zbývající slouží personálu, k administrativě, zahrnují jídelnu, dětské centrum, výtvarnou dílnu nebo malé hudební studio. V Zastávce se nyní vyskytuje okolo padesátky lidí, přičemž kapacita se pohybuje okolo dvou set. Podmínky se tam proto nedají srovnat s mediálně exponovanými záběry z Bělé-Jezové (která je navíc jiným typem zařízení). Zde vše působí spořádaným a uklizeným dojmem, dostatečným zázemím i odpovídajícími podmínkami bez nutnosti obehnat areál ostnatým drátem či zástupem těžkooděnců.
„Dojmy z toho prostoru a zaměstnanců mám pozitivní, podmínky vypadají dobře,“ popisuje své pocity student Filip Dus, který zařízení v rámci kliniky azylového práva dvakrát navštívil. „Jen ve vzduchu tam visí pocit některých lidí, kteří jsou v Zastávce příliš dlouho a sami pořádně neví proč.“
Barevně natřenou chodbou s mírně nakyslým zápachem se dostáváme až k malé místnůstce, která je vyhrazena pro právní poradenství. V ní se při konzultacích z Masarykovy univerzity zpravidla sejdou čtyři osoby – klient, dva studenti práv a supervizor.
„Personál Zastávky vyhlásí, že jsme přijeli a případně kontaktuje konkrétní osoby, které s námi chtěly mluvit,“ vysvětluje dál Dus. „Často se začíná tím, že nás klient prosí o vysvětlení, co mu vlastně přišlo za dopis. Když na základě rozhovoru dojdeme k závěru, že je potřeba vytvořit podání, domluvíme se s klientem, nafotíme si potřebné dokumenty a do týdne či dříve jej připravíme.“
Studenti tak pod kontrolou jednoho z vyučujících připravují podání či odpovědi týkající se zejména témat ze zákona o pobytu cizinců nebo zákona o azylu, jako je například povinnost setrvat v zařízení nebo lhůta pro vydání rozhodnutí. „Klienty před samotným zahájením konzultací vždy upozorníme, že se jedná o kliniku provozovanou v rámci výuky. Následně na zpracování podání studentů dohlížíme,“ vysvětluje kontrolní mechanismus správnosti rad jedna z vyučujících kliniky azylového práva Anna Láníčková.
„Samozřejmě jsem měla obavy, jak to vše bude probíhat. Ale celé to musím hodnotit pozitivně. Poskytovali jsme několik hodin konzultace a odpoledne mi uplynulo velmi rychle,“ vzpomíná na svou první návštěvu Marika Zahradníčková. „Poprvé jsme tam byli spíše jako posluchači s možností se přidat. Působilo to na mě tak přátelským dojmem, že jsem se spontánně začala zapojovat. Z celého poradenství jsem pak měla dobrý pocit, že jsem udělala něco skutečně užitečného.“
Její zkušenost potvrzuje i student Filip Dus. „Přináší to motivaci. Musíte připravit podání pro člověka v nelehké životní situaci, se kterým jste si den předtím podali ruku. Myslím, že po absolvování několika výjezdů budeme schopni dávat samostatně rady na dobré úrovni.“
Studenti kladným znaménkem nehodnotí jenom samotnou zkušenost ze Zastávky, ale i celý předmět Právní kliniky uprchlického práva. „Málokde člověk dostane možnost uplatnit své znalosti z teoretických hodin ve škole při skutečné praxi, a to ještě v přímém rozhovoru, kde musí reagovat ihned,“ vypočítává budoucí právnička Marika.
Tato zkušenost, jak tvrdí, jí navíc dala víru v sama sebe i ve schopnost nebát se promluvit, i když si úplně nevěří. „Navíc člověk může pomoct lidem, kteří by jinak neměli šanci se v našem právním řádu orientovat. A kteří jsou za to opravdu vděční.“
