Studentka mezinárodních vztahů Lucie Sitarová strávila tři měsíce v Českém centru v Paříži. I když si tamější pobyt užila a zlepšila si francouzštinu, příliš nových věcí se prý na stáži nenaučila.
Dnes už ví, že zahraniční praxi je třeba dobře načasovat a zjistit si dopředu co nejvíce informací. „Na praxi do Paříže jsem jela na konci studia a s přehnaným očekáváním. Moje práce byla sice různorodá, ale že bych se naučila něco nového, to ne,“ hodnotí Lucie zpětně svůj pobyt v kulturně-diplomatickém centru, jehož cílem je propagovat českou kulturu ve Francii. „Organizace sídlí v budově, kde bylo založeno Československo. Mají tam sál, ve kterém se konají výstavy českých umělců, pořádají se koncerty, a provozují také českou školu s výukou češtiny,“ popisuje studentka náplň práce centra.
Luciinou hlavní činností byla administrativa. „Odpovídala jsem na telefony a e-maily. Pracovala jsem na newsletteru a spravovala facebookovou stránku. Každý pátek, když byl v centru česko-francouzský jazzový koncert, tak jsem pracovala za barem. To bylo nové,“ směje se Lucie. „Na druhé straně jsem si zlepšila komunikativní úroveň francouzštiny. S mluvením jsem zpočátku měla trochu problém. Do telefonu místní hovořili často velmi rychle, a tak jsem se nejdříve musela orientovat podle kontextu. Také jsem jednu Francouzku doučovala češtinu,“ dodává studentka.
O možnosti vyjet do Českého centra se Lucie dozvěděla díky nabídce fakulty sociálních studií. „Nechtěla jsem jet na studijní pobyt, tam se často nemusí až tak moc studovat a já se opravdu chtěla něco naučit. Takže pracovní stáž byla jasná volba,“ vysvětluje studentka. V centru byl prý skvělý kolektiv, zaměstnanci byli moc milí a chytří lidé a Paříž skvělá. „Do tak drahého města bych bez finanční podpory jinak nevyjela,“ doplňuje Lucie, která na místě hodně chodila do muzeí a také cestovala.
Celkově ale praxe nenaplnila její očekávání. „Všem, kteří se chystají na stáž, bych poradila, ať si výjezd dobře načasují vzhledem k úrovni studia a budoucímu uplatnění. A ať si zjistí co nejvíce informací. Čím dříve vyjedou, tím líp. Stáž sama o sobě je super, ale už ne pro mě v posledním ročníku,“ radí Lucie. Odrazuje také od toho vybrat si za každou cenu místo, které zní prestižně. „Na daleko obyčejnějším místě to může být přínosnější.“
V Paříži ale přece jen prožila silné okamžiky. Byla na místě, když město zasáhly listopadové teroristické útoky. „Byl zrovna pátek 13. a večer mi psali z domu, jak jsou rádi, že jsem v pořádku. Nevěděla jsem ještě, co se stalo. Druhý den se zavírala metra, lidé vycházeli do ulic a srocovali se. Šla jsem zapálit svíčku na Náměstí Republiky, kde se držela minuta ticha za oběti útoků. Lidé byli nervózní, například když v autobuse někomu spadla taška a bouchlo to o zem, tak se vyděšeně otáčeli. V obchodech lidem kontrolovali tašky, jestli tam nemají bombu. Jednou nás vyhnali z metra s tím, že je tam podezřelý balíček,“ popisuje studentka atmosféru města bezprostředně po útocích.
Pařížané se to podle ní snažili překonávat a nedávat najevo strach, normálně chodili ven a pokračovali ve svém běžném životě. „Báli se, ale snažili se tomu nepoddávat, protože pak by teroristé vyhráli,“ dodává Lucie, která nakonec přiznává, že jí pobyt v Paříži pomohl hlavně osobnostně. „Uvědomila jsem si, jak je pro mě důležitá moje rodina. Život je stejně dobrý nebo stejně špatný, ať je člověk v jakémkoliv městě,“ zamýšlí se.