Laďka Blažková je úplně normální studentka sociální pedagogiky. To, že je na vozíčku, pro ni není žádnou překážkou. Sama je důkazem toho, že se na vozíku dá absolvovat třeba pouť do Santiaga de Compostela nebo se plavit po moři. Naposledy byla v Africe, kde pomáhala lidem ve slumech a na venkově.
„V Brně žiju několik let, studovala jsem tu už střední školu. Na tu jsem pak navázala studiem žurnalistiky a sociální politiky a sociální práce na bakaláři. Teď magistersky studuju knihovnictví a sociální pedagogiku a volný čas,“ představuje Laďka svůj široký studijní záběr. Kromě toho působí jako tisková mluvčí Ligy vozíčkářů, kde mimo jiné koordinuje projekt Přisedni si. S ním jezdí po základních i středních školách a pořádá besedy o handicapu.
„Je třeba lidem dát vědět, že i když je člověk na vozíku, tak to ještě neznamená, že trpí nějakým mentálním handicapem, ale že je jinak úplně normální, přestože občas potřebuje pomoc,“ tvrdí studentka.
Mýty o vozíčkářích jako lidech, kteří jen nesvéprávně sedí doma, jsou podle ní mezi veřejností stále velmi rozšířené a dá práci přesvědčit někoho, že může s vozíčkářem komunikovat stejně jako s kýmkoliv jiným. „Stejně tak je to s lítostí. Vozíčkáři nejsou chudáci, kteří potřebují, aby je někdo litoval,“ říká Laďka.
Její život je naplněný takovým množstvím aktivit, že by jí mohl závidět leckdo, kdo vozík nepotřebuje. „Nejsem založením dobrodruh, spíš se ke mně ty věci dostávají samy,“ tvrdí studentka, která na vozíku absolvovala už třeba plavbu na jachtě na rozbouřeném moři nebo pouť do Santiaga de Compostela. Těsně před rozhovorem pro Muni se vrátila z Afriky.
„Jela jsem tam s lidmi kolem kamaráda Honzy Kotíka, který působí jako kněz v Řečkovicích. Na studiích v Římě poznal spolužáka z Tanzanie, kterému se rozhodl v jeho farnosti pomáhat. Letos mi nabídl, ať jedu s ním,“ vypráví Laďka, která po dlouhém rozhodování na nabídku kývla. „Mám takové krédo, že je prostě potřeba zkusit všechno, co se ti nabízí.“
Do Tanzanie se dostali letadlem a za nimi připlul kontejner se zemědělskými stroji, hračkami a oblečením. „Dva dny jsme pak strávili v centru pro mentálně postižené v Ifakaře, kde se instalovaly solární panely. Proud od státu totiž jinak jede jen třeba dvě hodiny denně,“ vysvětluje práci výpravy studentka.
Následně se přesunuli do sirotčince v Mbingu, což pro ni byl silný zážitek. „Je zajímavé, jak je tam o děti fakt dobře postaráno. Přesto na nich ale vidíš, jak jsou smutné. Zážitek byl, když jsem jim něco dala a naráz byly úplně šťastné. Stačí jedno lipo a oni si s tím vydrží hrát hodinu,“ směje se Laďka a dodává, že si k ní pro piškoty chodily nejen děti, ale i dospělí lidé. „Ten vděk v jejich očích za to ale stál.“
Ona jako vozíčkářka a ještě ke všemu běloška byla pro místní netradiční atrakcí – v naprosto pozitivním slova smyslu. Pro domorodce to ale tak růžové není. „Handicapovaní v Tanzanii jsou na tom fakt zle. Jsou to ti nejchudší z nejchudších. Většina vozíčkářů, co jsme potkali, byli žebráci,“ ukazuje odvrácenou stranu. Tady si uvědomila, jak pohodový život žijí vozíčkáři v Česku.
Lidé v Tanzanii se většinou snaží pracovat v zemědělství nebo se živit prodejem různých věcí. „Bylo pro mě překvapením, co všechno se dá ve slumu prodat. Od rozbitých displejů až po harampádí, které někde najdou a trochu vyleští,“ popisuje Laďka podmínky v chudinských čtvrtích hlavního města.
Nakonec zjistila, že odjet do Afriky bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které kdy učinila. Zkušenost s něčím tak odlišným jí naprosto změnila náhled na život. „Bylo šokující vidět, v čem ti lidé žijí, a přitom si zachovávají smysl pro humor. U nás jsme zvyklí pořád reptat a stěžovat si, že se má někdo líp. A pak přijdeš do země, kde je zázrak, když doma svítí světlo nebo máš vodu, které se nemusíš bát napít,“ svěřuje se Laďka, která je teď prý za všechno daleko vděčnější. „To, že si tady můžeme dovolit koupit limonádu nebo jezdit nízkopodlažní tramvají, rozhodně není samozřejmost, ale něco, co si jinde vůbec nedovedou představit.“
