„Posaďte se,“ vyzve vás personalista, ale sotva se usadíte, rozkřičí se na vás: „Jak to sedíte? Proč máte zkřížené ruce? Vy se něčeho bojíte?“ Překvapeně je složíte do klína a nevíte jak odpovědět. Nemáte daleko k útěku. Pohovor je sám o sobě dost nepříjemný, to na vás musí ještě řvát?
Nemusí. Ale chce. Zkouší na vás nátlakové techniky, aby viděl, jak budete jednat ve stresu. O tom, co všechno na vás může personalista vytáhnout, jsme se bavili s kariérní poradkyní a expertkou na modelové situace Pavlou Horákovou, která spolupracuje s Kariérním centrem Masarykovy univerzity.
Jaké agresivnější typy pohovorů existují?
Oblíbený je behaviorální pohovor, který nemusí být pro kandidáta úplně příjemný. Je ale velice efektivní a personalista je díky němu schopen dobře odhadnout, jak se kandidát bude v práci chovat.
Jak behaviorální pohovor vypadá?
Personalista se kandidáta ptá na stresové situace v práci. Do detailů zkoumá, jak problém vznikl, jak ho kandidát řešil, jestli by ho dnes řešil jinak, kdo mu s ním pomohl… Uchazeči to mohou vnímat jako ohrožení – jsou nucení jít s kůží na trh, ukázat, že někdy udělali chybu. Je to ale lepší, než kdyby tvrdili, že si nikdy stresovým zážitkem neprošli, tím by si ublížili.
Co když si člověk začne vymýšlet?
Personalista jde při behaviorálním pohovoru natolik do detailu, aby si mohl ověřit, jestli mu kandidát říká pravdu, například potvrzovacími otázkami. To znamená, že stejnou otázku formuluje různě a položí ji s časovým odstupem.
Existuje i extrémnější varianta pohovoru?
Ano, tzv. stresové pohovory, které jsou už hodně nepříjemné, podle mě i na hraně etiky.
Jak vypadá stresový pohovor?
Personalista může záměrně působit nepříjemně. Jedna klientka mi vyprávěla, že byla na pohovoru se dvěma personalisty, kteří si hráli na hodného a zlého policistu. Personalista vám může začít narušovat osobní zónu. Vytýkat vám vaši řeč těla. Může zvyšovat hlas, dohadovat se s vámi, tlačit na vás, abyste se rychle rozhodli. Firma tak často škodí sama sobě. Po podobném pohovoru si o ní klient neudělá nejlepší obrázek.
Proč se tedy stresové pohovory vůbec dělají?
Protože zaměstnavatelé od svých zaměstnanců očekávají, že zvládnou stres. Dnešní prostředí je na stres náročnější. Například obchoďáci musí zvládat zátěžové situace relativně s klidem. Takhle si zaměstnavatel vyzkouší, jestli má toho pravého.
Když se dostanu do nepříjemné situace na pohovoru, co můžu dělat? Například kdybych byl žena a měl před sebou dva personalisty, z nichž jeden začne narušovat moji osobní zónu.
Můžeš personalistovo chování pojmenovat, sdělit mu, že se cítíš nepříjemně a nevíš, jestli je jeho chování součást pohovoru a záměrné. Někteří klienti se prostě seberou a odejdou – a mají na to plné právo.
Pokud chceš dostat práci, nejsi tím sám proti sobě?
Ne. Pokud se k tobě takto chovají personalisté, jak se k tobě bude chovat zaměstnavatel? Dnešní mladí stres nechtějí. Podle výzkumu, kterého se zúčastnilo 14 tisíc studentů, je pro ně hodně důležitý tzv. well-being. To znamená, že chtějí pohodu v práci i doma. Důležitější než výdělek je pro ně tým a firemní kultura. Navíc na dnešním trhu práce je poměrně dobrá situace, takže si kandidáti mohou víc vybírat.
Nedá se odpovědět na agresi agresí?
To si nemyslím. Jedním z důvodů, proč personalista vyvíjí nátlak, je, aby viděl uchazečovo autentické chování. Pokud uchazeč zareaguje agresivně, dá se očekávat, že takto může naběhnout i na zákazníka nebo šéfa. Pro kandidáta je lepší udržet emoce na uzdě.
Ty sama jsi někdy prováděla nátlakový pohovor?
Děláme ho v rámci assessment centra. Nejedná se přímo o nátlakový pohovor, ale modelovou situaci, která uchazeče dostane do stresu. Uchazeč ví, že se jedná o hru, navíc je situace postavená v poměru jeden na jednoho. Nejčastěji takto testujeme kandidáty na pozici obchoďáka, případně PR specialisty. Potřebujeme vědět, jak budou komunikovat se zákazníky, dodavateli apod. Co když na ně někdo zatlačí? Například „ve vedení mám známé“ nebo „tak já si promluvím s vaším ředitelem“… Zajímá nás, jestli člověk zůstane v klidu, vybouchne, nebo agresorovi půjde na ruku.
Jaké extrémní reakce se v těchto situacích projevují?
Často se objevuje pasivní agresivita – kandidát se snaží převýšit herce. Ačkoliv ví, že se jedná o modelovou situaci, chová se arogantně a povýšeně. Někdy se ale kandidát rozpláče, cítí se nepříjemně, vystoupí z role, zastaví celou situaci a ptá se, proč mu to děláme. Emoce převáží.
Na pohovoru je tedy nejdůležitější, aby si člověk udržel racionalitu a emoce odložil stranou?
Ideálně, ale ne vždycky to jde.
Nejsou ale emoce – pocit, že se ve firmě cítím dobře – taky důležité?
Jsou. Při každém výběrovém řízení se snažíme zajistit objektivitu, ale na osobní chemii stejně velmi záleží. Když ti sedne tým, budeš výrazně výkonnější, než když ti nesedne.
Tento článek vám přináší Kariérní centrum Masarykovy univerzity.