New Orleans je známé pestrobarevnou nabídkou večerní zábavy, vyrazili jsme dolů k Mississippi: party na břehu řeky, v ní skákaly ryby, my tancující jsme skákali taky a nikoho z lidí nenapadlo, že to místo dlouho neuvidí.
To bylo v pátek. V sobotu už to naopak všichni věděli. Někteří se hned sbalili a odjeli, jiní seděli a koukali v televizi na satelitní záběry. Domluvili jsme se s několika studenty, že si pronajmeme auto a blížící se hurikán procestujeme. Autopůjčovna, ve které jsme vůz přes internet zarezervovali měla pobočku na letišti, v sobotu odpoledne tam mířila půlka města. Bylo krásně, byl cítit vánek, malinko silnější než jindy, nervozita, napětí a výfukové plyny. Dálnice byla ucpaná. Patnáctikilometrová cesta zabrala víc než hodinu. Když jsme dorazili, auta v půjčovně ještě měli, jen jejich ceny se vyšplhali do výše. Do Katriny zbývaly dva dny a zatím šlo hlavně o peníze.
Když začalo pršet nebyli jsme dál než třicet kilometrů od New Orleans, čtyři hodiny odpoledne, vpředu auta, vzadu auta, nalevo řeka, napravo les. Stáli jsme nebo jeli krokem. Moje sousedka četla knížku Sex – user´s guide. Napadlo mě, že je to dobrý způsob jak přijít na jiné myšlenky. Nic na čtení jsem s sebou neměl, udělal jsem několik fotek.
Setmělo se. Za dvě hodiny jsme urazili deset mil, postupovali jsme pomaleji než Katrina, ale měli jsme náskok. Nechtěl jsem si představovat, jak by to vypadalo, kdybychom na téhle silnici stáli zítra ráno.
Do tělocvičny na okraji Baton Rouge jsme dorazili pozdě večer. Studenti z Loyola University už byli na místě, nespali a všelijak se bavili. Přidal jsem se k driblující pětici, dali jsme basket tři na tři, pár muffinů, sprite a šli jsme spát. Katrina mě nevzbudila, vyřádila se sedmdesát kilometrů jižně – Love and peace to New Orleans.
