Že část zodpovědnosti v tom, jaký mají děti vztah ke sportu, leží na učitelích tělesné výchovy, je jasné. Že ale ani oni nezmůžou všechno a nemají to v mnoha ohledech jednoduché, ukazuje vyprávění dvou z nich. A obě se shodují, že asi nejvíc rozhoduje prostředí, ve kterém děti vyrůstají doma.
Seznamte se, Hana Pešáková, učitelka tělesné výchovy na základní škole v Újezdu u Brna. Na starost má tělocvik celého druhého stupně, děvčat i chlapců, a k tomu učí ještě čtyři hodiny biologie týdně. Ve školství působí už asi dvacet let.
Jiný pohled: Jitka Landová, učitelka tělocviku na druhém stupni Základní školy Arbesova v Jablonci nad Nisou. Že je vám to jméno povědomé? Ano, nepletete se. Landová ještě před dvěma lety úspěšně reprezentovala Českou republiku v biatlonu a zároveň studovala Fakultu sportovních studií MU. Pak ji ale zastavil únavový syndrom a ona raději ukončila kariéru a začala se věnovat povolání, na které se připravovala na univerzitě.
Nůžky mezi dětmi se rozevírají
Každá z nich je jiná, každá má jinou zkušenost. Pešáková výrazně delší, Landová ale zase pracuje na škole, která má primárně sportovní zaměření.
„Na to, že jsou na tom děti s pohybovými schopnostmi čím dál hůř, se upozorňuje určitě už od doby, kdy jsem do školství před dvaceti lety nastoupila. Není to nic nového. Přijde mi ale, že dnes se pomyslné nůžky mezi těmi, kdo jsou šikovnější, a těmi méně šikovnými, ještě víc rozevírají,“ říká Pešáková a přibližuje to, s čím se každodenně potkává.
V hodinách vídá na jednu stranu sportovce tělem i duší, kteří se vrhají do všeho, jde jim to a hlásí se pak na všemožné sportovní soutěže bez ohledu na to, v čem se zrovna konají. Sport je jejich život, berou ho jako jeho neodmyslitelnou součást. Na druhé straně jsou pak ti, kteří nesportují pravidelně nebo skoro vůbec a jejich fyzická kondice je čím dál horší. Točí se ve spirále a padají čím dál níž, protože nechuť nebo pocit neschopnosti a neúspěchu je od dalších pokusů o zlepšení čím dál víc odrazuje.
„Rozdíly mezi dětmi byly samozřejmě i v době, kdy jsem začínala. Teď jsou ale daleko větší. Můžou za to určitě kvalitnější formy přípravy. Kdo se sportu věnuje, může to dnes dělat daleko efektivněji a dosáhnout daleko lepších výsledků. Kdo to naopak nedělá, ten má podporu ve všech těch technických novinkách, díky kterým člověk ani necítí potřebu někam chodit a hýbat se,“ má dojem Pešáková a ilustruje to třeba už jen na tom, že velké procento rodičů svoje děti do školy každý den vozí. Ačkoliv na malém městě to má většina z nich do školy pár kroků. A o nebezpečí plynoucím z intenzivní dopravy se tady také mluvit nedá.
Jestli si řada učitelů stěžuje na vysoké procento dětí omlouvajících se z výuky tělesné výchovy, Pešáková tento fenomén zase tolik nepociťuje. Co ale vídá, to je rozdíl v přístupu mezi chlapci a dívkami. Zatímco chlapci berou tělocvik víc jako příležitost vybít se a vyblbnout, pro dívky je daleko častěji spíš nutné zlo. A jestli mezi odborníky sílí hlasy po tom, aby se tělesná výchova hodnotila jinak než známkou, zkušená pedagožka má trochu pochyby.
„Mám dojem, že samy děti známky vyžadují, často se ptají, co přesně dostanou. Zvykly si, že ve škole je vždycky něco za něco, a argument, že pohybem dělají něco pro sebe, u nich nefunguje,“ podotýká Pešáková, která ovšem souhlasí s tím, že známkovat jenom výkon by se nemělo. Důležitý je přístup dítěte k pohybu, snaha a jeho pokroky.
Vliv prostředí je alfa a omega
O své práci mluví s láskou, což je stejné jako u její kolegyně z druhého konce republiky Jitky Landové. Původně studovala speciální edukaci bezpečnostních složek a dlouho si myslela, že z ní bude policistka. Na magistru ale přešla na učitelský obor, a když byla na praxi na škole, kam kdysi sama chodila, vzpomněla si na to, jak jí tam jako malé bylo dobře, a rozhodla se, že chce učit právě tady.
„Domluvila jsem si schůzku s ředitelem a měla jsem štěstí, zrovna odcházela do důchodu tělocvikářka, takže mě přijal,“ říká Landová, která si z dětství pamatovala příjemnou atmosféru ve škole, kterou si užívala i na svojí učitelské praxi a také teď jako zaměstnanec.
Její škola je specifická, část tříd má rozšířenou sportovní výchovu. Znamená to, že děti mají dva dvouhodinové bloky tělesné výchovy týdně a k tomu jezdí dvakrát ročně na zvláštní sportovní kurzy.
Nechodí sem výhradně děti, které jdou už odmala za snem o vrcholové sportovní kariéře, ale je pravda, že pár sportovních hvězd už se tady zrodilo. Chodila sem třeba mistryně světa v biatlonu Gabriela Koukalová.
„Mezi dětmi v mých sportovních a nesportovních třídách je velký rozdíl, takže z pozice učitele musím hodiny hodně měnit a přizpůsobovat. Ve sportovkách jsou děti k neutahání, velcí divočáci. V nesportovkách člověk jako učitel takové výkony zkrátka čekat nemůže,“ popisuje Jitka Landová různé odstíny svojí každodenní práce.
Sama ale říká, že si uvědomuje, že má jako učitelka výhodu. „Určitě se trochu projevuje to, že jsme vnímaní jako sportovní škola, takže i do nespecializovaných tříd se asi nehlásí děti, které by ke sportu měly vyloženě odpor. Důležité je ale i to, kde přesně jsme. Jablonec je město sportu, lidé k němu obecně mají kladný vztah, což se projevuje úplně na všem,“ je přesvědčená Landová a myslí si, že nejen vliv rodičů, ale celkově prostředí zmůže hodně.
Příklon jejího okolí ke sportu pro ni mimochodem znamená, že i malé děti se jí ve škole dodnes vyptávají na závodní kariéru a občas si přijdou ještě i pro autogram.
