Když jsem před necelými dvaceti lety působil na německých univerzitách, zajímalo mě poptat se po tom, co se kdysi po válce stalo s německými nacisty. Věděl jsem jen to, že jejich strana NSDAP byla zakázána, ale také to, že denacifikace, kterou nařídily vítězné mocnosti, se nepovedla. Nacisté se pak tiše podíleli na vnitřní správě, měli také diskrétní organizaci Stille Hilfe, v níž soustřeďovali prostředky pro pomoc bývalým soukmenovcům, kteří se dostali do nesnází. A tento stav se začal měnit až později, na počátku šedesátých let, a teprve s generační výměnou, po dvaceti letech, utuchal.
Chtěl jsem z toho načerpat nějakou historickou zkušenost pro vývoj po roce 1989 u nás. Srovnání začalo od počátku pro nás nepříznivě: KSČ zakázána nebyla. Ale jinak byl vývoj podobný: tak třeba političtí ekonomové z našich zrušených kateder marxismu se rychle a tiše vypařili do správních rad různých bank a podobných institucí. (Mně se tenkrát paradoxně jakoby trochu ulevilo, protože jsem měl starost, z čeho budou živi poté, co byli k silvestrovskému datu 1989 z vysokých škol propuštěni. Byla to ovšem starost naivní, vyplývající z mé omezené historické zkušenosti: kolega docent Oleg Sus, propuštěný z univerzity za normalizace, jako nezaměstnaný po 13 letech zemřel.) Další vývoj ale dával jakoby zapravdu německé zkušenosti: komunistických voličů ubývalo, jejich věkový průměr se zvyšoval. Ale ke generačnímu dovršení u nás nedošlo: o dvacátinách revoluce jejich zbytky zřejmě nevymizí, ale možná dokonce vystoupí ze zákulisí a začnou otevřeně vládnout. A věkový průměr se tím pádem zhoršovat nebude: vůle k moci je univerzální. Kde se stala ta chyba? Asi na samém začátku: zakázaná strana by nikoho nikam nevynesla. Dnes je ovšem na zákaz pozdě.
Co teď? Parlamentním partajím dát jubilejní výzvu: kdo chce po příštích parlamentních volbách zopakovat to, co prožíváme po volbách krajských se zvaním komunistů k moci, ať si raději hledá místo jinde! Sice komunisté by se pro počátek spokojili třeba s resorty vnitra a spravedlnosti, ale – to tu už kdysi bylo! Pak bude taky větší naděje na to, že se na kandidátky nebudou tlačit ani ti, kteří chystají nějaký objemnější „projekt“, k němuž je imunita nutnou podmínkou. Také legislativní přílepky by se zvládaly účinněji. A tak dále... To bude poslední příležitost zastavit to zákonité hrnutí dějin.