Co je dnes příčinou potřeby mít Akademický senát? Počátek devadesátých let minulého století směřoval k reústavě tradic prvé republiky. V rámci této tradice byly AS svěřeny úkoly a pravomoce – při správné aplikaci přiměřené a dostatečné. Postavení veřejnoprávních institucí je dáno zákonnou normou, určující i organizaci akademického života. Jde o běžný přístup zákonodárce v parlamentní demokracii. Tato norma je zapracována do statutu vysoké školy – základního prvku určujícího činnost instituce. Aplikace statutu je v rukou členů akademické obce právě prostřednictvím AS. Význam této skutečnosti je obrovský, přičemž vnímání tohoto faktu je základním prvkem akademického života. Již tato skutečnost musí vést akademickou obec k vědomí, že statut je základním prvkem funkce školy, že je normou kultury právní, i etickým a společenským kodexem univerzity či fakulty.
Znalost statutu a jeho aplikace jsou určujícími principy akademického života. Nabízí se uskutečnit sondu ke zjištění základních znalostí statutu. Nejsem si jist, zda by tento průzkum nepotvrdil nízké právní vědomí občanů českého státu i na akademické půdě. Přitom právní vědomí určuje chování společnosti a je základem nárokování práv i povinností. Mnohdy se setkáváme s vybočováním z právních, společenských i etických norem – zejména v médiích. Zjevné i skryté nerespektování základních prvků demokratické společnosti využívá právního nevědomí, občanské pasivity a vede k nerespektování práv a povinností, tedy k další deformaci společnosti. Budování právního vědomí, spolu s garancí vymahatelnosti práva, by mělo být prioritou společnosti již v rámci všeobecné vzdělanosti. Vysoká škola musí působit k rozvoji právního vědomí a k uplatňování základních občanských principů. Tato příležitost se přímo nabízí fóru AS.
Akademická obec sdružuje jedince společných zájmů (studium, snaha o vzdělání a profesní růst zakončený definovaným stupněm pregraduálního i postgraduálního systému). Společenství každé fakulty je svým způsobem jedinečný a svébytný organismus, určený jak osobitostí studia, tak výraznými osobnostmi konkrétního oboru, popřípadě školy. Význam osobností však může zapadnout v průměru, nebude-li existovat snaha přenést výraznost i do systému.
Jaké jsou požadavky pro práci v AS? Voliči očekávají, že AS bude hájit především jejich zájmy – jde přece o zástupce jejich části akademické obce (fakulty, případně ústavu či katedry), že bude pracovat v zájmu své školy. Tyto zájmy však nespočívají pouze v získání dotačních finančních prostředků, obhájení či posílení některých pozic a výsad bez ohledu na dopad v okolí.
AS nikdy nesmí jednat tak, aby byl vnímán jako výsadní, uzavřené a nekoncepční klubové společenství s formálními a neproduktivními atributy. Nesmí působit jako instituce významná jen při volbě představitele vysoké školy či při určování rozpočtových pravidel a dělení státní dotace. Akademická obec jako celek očekává od AS nestranné rozhodování a posuzování, naprostou informovanost, vždy se schopností moudrého a prospektivního rozhodnutí. Porovnáme-li tedy požadavky na práci v AS, zjišťujeme mnohdy jistou názorovou rozpolcenost. Toto jsou skutečnosti přímo ovlivňující činnost senátu (a to nejenom akademického).
Rozdílné bývají i postoje AS vůči funkcionářům vysoké školy. Záleží na kultivovanosti celku i jednotlivců, na celkové atmosféře, formě řízení instituce, postojích uvnitř obce i na ekonomické úspěšnosti školy. Jsou používány různé pojmy, které definují platformu, z níž vycházejí vzájemné postoje AS a představitelů instituce. Mnohdy se hovoří o principiálně opozičním postoji AS vůči statutárnímu zástupci instituce; někdy je tento postoj zjemňován pojmem konstruktivní opozice. Tento způsob pohledu může vést k eskalaci principiálně názorové odlišnosti, která je někdy prezentována demonstrativní formou s poukazem na odlišnost postojů protagonistů jednání mezi představiteli instituce a senátem, přestože obě strany hájí společné zájmy instituce.
Obrácená je situace, kdy členové akademické obce vnímají komunikativně vstřícný a nekonfliktní postoj AS při jednání se školou jako subalterní, přestože jde o shodné postoje k projektům školy. Rovněž není dobrá pozice, kdy se AS místo iniciace činnosti snaží suplovat odbory. Na straně druhé si však každý člen AS musí být vědom toho, že obrátí-li se na něj člen akademické obce, pak zcela oprávněně očekává, že jeho záležitost bude řešena.
Nejvýznamněji se však na kultivování institucionálního prostředí podílejí především vlastnosti volených osobností, které stojí v čele instituce nebo senátu. Způsoby komunikace, oboustranné respektování norem, povinností a práv obou stran, stejně jako oboustranná úcta a otevřená informovanost, vedou k principům dobré spolupráce, schopnosti koncepční rozvahy a plánování, stanovení prospektivních kroků, k rozvoji či naopak k žádoucímu omezení některých programů instituce. Stejně významný je i oboustranný zájem o konsensus v případech, kde by optima dosáhla pouze jedna strana, a to na degradující úkor strany druhé, a pokud by se vytratil zájem celku. Nikdy nelze opomíjet diskusi a argumenty, o které se tato diskuse, vedená v korektním a věcném prostředí, opírá.
Význam AS bývá někdy podceňován, někdy přeceňován – náhodně, neznalostí, někdy však i programově. Nemá smysl se zabývat příčinami krajních náhledů. Optimální je korektně vedená diskuse a vědomí té role akademického senátu, která je s funkcemi vysoké školy spojena a které je třeba. Za logickou bych považoval diskusi o AS, která povede ke kultivovanosti (odborně-vědecké, pedagogické, ale i společenské a estetické) vysoké školy, na jejímž spravování se AS podílí.
Lze říci, že je vcelku podružné, zda v budoucnosti setrvá zákonodárce u tradici ctícího pojmu „senát“. Lze však předpokládat, že i na vysoké škole bude i nadále třeba mechanismů určujících schopnost školy obstát v konkurenci.