Otázkou však je, nakolik znepokojivá tato informace je. Je sice nepochybné, že k ideálu má pozice senátu stále daleko, je ale velkou chybou lakovat si tento vysněný ideál příliš narůžovo. Kdykoliv se během dvaceti měsíců mého dosavadního členství ve „velkém“ senátu o těchto problémech rokovalo, přišla vždy velká část přítomných s naivní představou ostře sledovaného akčního samosprávného orgánu, na jehož zápisy ze schůzí čeká univerzitní veřejnost se zatajeným dechem, orgánu, který zásadním způsobem ovlivňuje chod celé univerzity a na jehož schůzích jsou všechna místa pro hosty beznadějně zaplněná. Taková debata pokaždé končívala donekonečna opakovanými stesky, proč že tomu tak není. V horším případě se objevovaly návrhy na vytváření komisí pro nejrůznější oblasti univerzitního života (kultura, sport atp.), které by navýšením objemu schůzování pozitivně ovlivňovaly životy studentů a učitelů.
Pokud by byla pro senátory zavedena vysoká stipendia, prémie či jiné odměny, pokud by se na schůzích servírovaly vybrané pochoutky a nápoje, určitě by se tím mnoho motivačních starostí vyřešilo. Je to tak ale správné? Domnívám se naopak, že nejlepší stav je ten nynější, kdy získávání důvěry akademické obce a dobrovolné, nezištné přijímání odpovědnosti tvoří hlavní část této motivace. Jako člověk, mezi jehož aktivity patří pravidelné popularizační přednášky pro širokou veřejnost, mohu potvrdit, že je mnohem užitečnější mluvit k deseti zapáleným posluchačům, než ke stovce znuděných studentů. Nezájem o práci (v) senátu pramení z celkového postoje společnosti k veřejným otázkám a je bláhové se domnívat, že jej svými usneseními změníme. Dotlačit nějakým kouzlem k rozhodování lidi, kterým chybí zájem, by myslím k ničemu nevedlo.
Senát by měl svoji činnost nepochybně změnit, preferována by ale měla být reforma intenzivní před extenzivní. Přestaňme se už zabývat chladnou veřejností, nevymýšlejme nové aktivity. Zaměřme se místo toho sami na sebe – nikoliv na objem vykonané práce (ten beztak zůstane stejný), nýbrž na efektivitu a získávání si důvěry těch, kterým nejsou veřejné otázky lhostejné.
Když jsem v dubnu 2004 těsně před volbou kandidáta na rektora MU poprvé vstoupil na půdu velkého senátu, zarazila mě uzavřenost tohoto voleného akademického orgánu. Po dvou neúspěšných volbách rektora v aule PrF bylo zřejmé, že třetí volba konečně rozhodne. V zasedací místnosti rektorátu se vedle senátorů a bezpočtu hostů tísnily desítky novinářů. Ke zděšení mnoha přítomných začali v úvodu někteří senátoři včetně předsedy prof. Vomely vážně debatovat o tom, jakým „čistým“ způsobem dosáhnout toho, aby byli novináři vykázáni ven. Z jejich slov bylo zřejmé, že úsilí o vyloučení zástupců tisku považují za samozřejmou věc. Podobnou fraškou skončily i předešlé dva pokusy zvolit rektora. Bylo uspořádáno shromáždění celé akademické obce – ta se také v hojném počtu dostavila, byla jí však přidělena role němého svědka obstrukcí zástupců Právnické fakulty. V celém procesu volby byla tak nějak „samosebou“ vyloučena veřejná diskuse akademiků. A co je horší: nad výběrem nového rektora neproběhla takřka žádná diskuse ani v samotném senátu.
Tím se dostáváme k nejvážnějšímu nedostatku: současný senát totiž neumí jednat. Ne každý senátor je také zvyklý mluvit na plénu, některá zmateně působící vystoupení však ve skutečnosti obsahují důležité myšlenky – předsedající by měl každý diskusní příspěvek ve dvou větách shrnout a okomentovat, pojmenovat problém, a teprve potom předat slovo dalším řečníkům. Neřízené diskuse se zamlžují a donekonečna protahují, senátoři jsou otrávení a oprávněně získávají pocit, že nejpřínosnější pro rozpravu bude, když nebudou vznášet žádné diskusní příspěvky.
Uvažovat o reformě Akademického senátu MU je správné. Nezájem akademické veřejnosti o jeho fungování je však do značné míry problémem celospolečenským a jeho řešení senátu nepřísluší. Hlavní nedostatky naopak leží uvnitř tohoto orgánu: v neschopnosti otevřené konfrontace názorů, která by přítomné dovedla k zaujetí správných rozhodnutí. V současné situaci hraje debata úlohu jakési nutné dekorativní výplně zasedání a senátoři jsou jen zvedači rukou. Příštímu senátu nelze než doporučit radikální změnu přístupu. Nový předseda by měl být jejím nositelem.
