Volby do AS: vzhůru za ztrátou iluzí

Na univerzitě začal předvolební boj kandidátů do studentských senátů. Ne všichni jsou s prací senátu obeznámeni a z jejich propagace to můžeme poznat. Jako vždy i letos se snoubí užití marketingových pouček s absencí slibů jakéhokoli druhu. A naopak ti, jejichž letáky vypadají jako rané esejistické pokusy, hýří nápady a vizemi, které v senátu chtějí neúprosně prosazovat.

Svým zakotvením v zákoně o vysokých školách představují akademické senáty významný prostředek akademické samosprávy, autonomie a svobody. Alespoň formálně. Ve skutečnosti univerzity i fakulty pevnou rukou řídí rektoři a děkani, různou mírou pak i kvestoři a tajemníci. Ve střídavém pořadí následují proděkani a prorektoři a šedé eminence různého druhu. Akademický senát v mém výčtu nefiguruje záměrně.

Jeho moc vyvstává na povrch ve dvou okamžicích, opakujících se s frekvencí jednoletou a tříletou. Tedy ve chvíli, kdy má možnost neschválit rozpočet školy na následující rok, a v období volby nového děkana, respektive rektora. (Jeho akceschopnost v tu chvíli znatelně oslabují parciální zájmy senátorů inklinujících k jednomu z kandidátů.) Za takových okolností mohou senátoři proces schvalování zablokovat, klást si podmínky a vznášet požadavky. Avšak v obyčejných poměrech váha senátu spočívá pouze na charismatických jednotlivcích, kteří se dokáží prosadit silou své osobnosti. A takových je obvykle poskrovnu.

Slibuje-li tedy běžný kandidát na senátora změny ve studijním řádu, prosazení systémových změn v organizaci studia, dalekosáhlé úpravy pravidel a zlepšení životního prostředí, brzy narazí. Zjistí totiž, že se stal nástrojem potvrzujícím návrhy vedení školy, o jejichž důsledcích a souvislostech má jen malé představy. A v příštím předvolebním klání odstraní z letáků nesplněné sliby a zvýrazní své jméno.