Jedna z definic politického marketingu o něm mluví jako o aplikaci marketingových principů a procedur v politických kampaních, při zahrnutí analýzy, rozvoje, realizaci a managementu strategických kampaní s cílem řídit veřejné mínění. To, čeho jsme v souvislosti s politickým marketingem svědky v českém, evropském, ba i světovém prostoru v současnosti, se ale posouvá ještě dál.
Mnohem jednodušší, než se snažit veřejné mínění formovat, je totiž podbízet se a nadbíhat mu. Místo aby politici přemýšleli o vhodných argumentech a stoupli si na virtuální náměstí (tedy objevili se na televizní obrazovce) a začali přesvědčovat davy o vlastním názoru – byť za použití některých marketingových triků – tak dělají doslova v přímém přenosu něco docela jiného. Politické strany a jejich čelní představitelé vynakládají velké finance na to, aby zjistili, co si myslí většina voličů, co si přeje většina voličů a co si většina voličů rozhodně nepřeje. Na tato zjištění pak roubují zbytky svého programu a snaží se napojit ty poslední ideologické kořínky, jež jim zbyly.
Z politického vůdcovství, které spočívalo i ve schopnosti říct a obhájit nepopulární věc a přesvědčit o své pravdě co nejvíc občanů, se stává karikatura sebe sama. Nejlepším politickým vůdcem je dnes ten, kdo si včas umí stoupnout do čela již vytvořené fronty na cokoli či proti čemukoli.
Bez volebního marketingu, jako důležité součásti marketingu politického, již dnes nelze vyhrávat volby. To si postupně uvědomily skoro všechny významné politické strany, takže se ze soutěže idejí, zájmů a cílů stává soutěž marketingových agentur. Jistě, již dříve bylo důležité, jaký slogan ta či ona strana zvolila. Pro její úspěch to ale nebylo klíčové. Dnes již nerozhoduje, co kdo skutečně chce a dělá, ale zda umí patřičně prezentovat i své faktické nic. Z původně neutrálního nástroje politického marketingu se rychle stal hlavní obsah politiky.
Z demokracie se kvůli tomu stává parodie jí samé; a kvůli masovému podbízení se průměrnému vkusu se tak stále více blížíme Platónově noční můře – ochlokracii neboli lůzovládě.
Stanislav Balík,
vedoucí katedry politologie FSS MU
