Je to dvacet let, co se Česko začalo transformovat v demokratickou společnost. Proměnily se nějak za tu dobu hodnoty, které Češi vyznávají?
Ano, ale ne tak, jak by si laici mohli představovat. Hodnoty jakožto kritérium, jímž se řídíme v našem jednání a s jehož pomocí posuzujeme činy, osoby a události, se v nás totiž usazují v průběhu takzvaného formativního období, což je zhruba mezi desátým a pětadvacátým rokem života. Jakmile jsou usazeny, zůstávají již relativně rezistentní vůči změně. Hodnotové proměny se tak ve společnosti sice dějí, avšak dlouhodobě, s postupnou obměnou generací. Uplynulých dvacet let proto z tohoto hlediska není dlouhá doba. Známým bonmotem to v roce 1989 vystihl britský sociolog Dahrendorf: Politický systém je možné změnit během šesti měsíců, ekonomický systém během šesti let, ale sociální systém, tedy především systém hodnot, až během šedesáti let.
Přesto máte k dispozici relativně bohatý empirický materiál pokrývající roky 1991, 1999 a 2008. Co váš výzkum ukázal?
Z dat víme, že Češi stále vysoce uznávají hodnotu rodiny, ale mladá generace už nepovažuje děti za tak důležité pro naplnění života. Navíc ve vnímání párového života horujeme pro různorodější formy soužití. Po roce 1999 jsme třeba začali být tolerantnější vůči pracujícím matkám, protože si myslíme, že mohou mít k dětem stejně vřelý citový vztah jako matky, které jsou v domácnosti. Od roku 1991 postupně upadal zájem o politiku, ovšem proporce osob, které se hlásí k levici, středu nebo k pravici zůstávají po celé období víceméně stejné.
V naší populaci se postupně usazuje určitá míra hédonismu – snížil se význam práce jakožto prvku v životě Čechů, především však mezi mladými do třiceti let, a zvýšila se důležitost volného času. Navýšila se také hodnota přátelství. Ve srovnání s počátkem 90. let 20. století jsme navíc tolerantnější vůči některým skupinám obyvatelstva – například k homosexuálům a také k Romům.
Váš projekt je zapojený do srovnávacího výzkumu European Values Study. Najde se něco, co nás výrazně odlišuje od ostatních Evropanů?
Ano, opět se potvrdil již obecně známý fakt, že patříme k největším bezvěrcům v Evropě. Za věřícího člověka se v roce 2008 označilo celkem 31 % Čechů. Pro srovnání, na Slovensku se za věřící stabilně označuje kolem 80 % populace. Velmi výmluvným znakem je, že v Česku dnes považuje náboženství pro svůj život za velmi důležité nebo důležité pouze 19 % Čechů.
O Češích se říká, že jsou nedůvěřiví k ostatním. Potvrdilo se to?
Skutečně stále patříme ke společnostem, kde je mezilidské důvěry málo. V roce 2008 bylo pouze 30 procent respondentů přesvědčeno, že lidem je možné důvěřovat, a tento nízký podíl se udržuje po celé zkoumané období. Je to na pováženou, protože pocit důvěry je důležitým základem demokracie. Navíc moderní společnosti, pro něž je typická obrovská dělba práce a mezilidská kooperace, nemohou bez vzájemné důvěry dobře fungovat. Ostatně obecně platí, že vysoký ekonomický výkon koreluje s vysokou mírou mezilidské důvěry – ve skandinávských zemích nebo v Nizozemsku se například podíly osob, které si myslí, že lidem je možné důvěřovat, pohybují kolem 60 procent. Naopak v sousedním Slovensku je to pouhých 12 procent.
Je tu ještě nějaký důležitý rozdíl mezi Čechy a zbytkem Evropy?
Velmi se odlišujeme od zbytku Evropy v názoru na to, proč jsou u nás chudí lidé. Zatímco v evropských zemích připisují jejich obyvatelé příčiny chudoby tomu, že je ve společnosti bezpráví nebo že je to nevyhnutelná součást vývoje, v Česku se domníváme – bez ohledu na pohlaví, věk nebo vzdělání –, že chudí jsou chudými proto, že jsou líní. Podle Čechů si tedy chudí mohou za svou chudobu sami, zatímco v ostatních zemích to připisují příčinám, které leží mimo dosah jedince. Je to zvláštní, protože takový postoj bychom očekávali díky jejich liberální tradici spíše v USA nebo v Anglii, ne však v postkomunistickém Česku. S kolegou Petrem Pakostou chystáme na toto téma článek - chceme tomu přijít na kloub.
V médiích je často slyšet, že si Češi myslí, že se mají špatně. Co to podle vás odráží? Je to vůbec pravda?
Z našich „hodnotových“ dat to zase tak zle nevypadá. Především Češi jsou se svým životem celkově spokojeni: tvrdí to plných 53 procent, nespokojeno je pouhých sedm procent, zbytek je někde uprostřed. Tímto podílem se nijak neodlišujeme od západních zemí. Převažující část Čechů se navíc cítí být šťastnými: za velmi šťastné a šťastné se u nás považuje celkem 86 procent obyvatel, a v nejmladší generaci je to ještě víc. A pro zajímavost, cítíme se i zdravotně dobře. Sedmašedesát procent ze všech respondentů označilo svůj zdravotní stav jako velmi dobrý či dobrý; jako špatný pak jen 8 procent. To všechno naznačuje, že subjektivně vnímáme svůj život docela pozitivně, což je podle mého soudu ta nejdůležitější zpráva.