Dojem, že se nečte, vzniká kvůli velké nabídce

Bědovat nad upadajícím zájmem o knihy patří k oblíbeným způsobům, jak lámat hůl nad nejmladšími generacemi. Jak je to ale doopravdy s českou čtenářskou a knižní kulturou a úrovní současné literatury? Podle Miroslava Balaštíka, šéfredaktora literárního časopisu Host a vyučujícího české literatury na filozofické fakultě, to s čtením knih v Česku tak zlé nebude, i když současní spisovatelé podle něj mnoho zajímavého nepředvádějí.

Občas je možné z různých stran slyšet nářky nad tím, že se málo čtou knihy. Co si o tom myslíte?
Myslím, že to tak úplně není. Většinou takhle naříkají lidé, kteří o problematice příliš mnoho nevědí. Vezměte si, že každý rok u nás vyjde něco kolem 18 tisíc nových titulů a nakladatelé nijak nekrachují. To jistě nesvědčí o tom, že by čtenářů ubývalo. Nemám ani pocit, že by se nečetla původní česká beletrie. Například románu Paměť mojí babičce Petry Hůlové se prodalo přes 20 tisíc výtisků.

Spousta lidí ale bude mít v živé paměti daleko větší náklady knih a fronty u knihkupectví z minulého režimu nebo začátku 90. let. Co se změnilo?
Změna spočívá v množství vydávaných titulů. Dnes je to už zmíněných 18 tisíc ročně, jenže před rokem 1989 to bylo kolem tří tisíc. Je tedy jasné, že náklady byly vyšší. Dojem, že se nečte, vzniká tedy spíše proto, že kvůli tak velké nabídce už jen zřídka potkáte někoho, kdo by četl tytéž knihy jako vy, a ustala také běžná komunikace o knihách. Určitý odliv od literatury na začátku 90. let minulého století ale celkem pochopitelně nastal. Po pádu komunismu se pro většinu lidí otevřela možnost budovat kariéru a ubylo volného času. O ten, který zbyl, se pak kniha musela podělit s novými nabídkami zábavy.
Zmínil jste, že vychází spousta knížek, které se kupují, ale je otázka, jestli jsou kvalitní. Má současná česká literatura nějaký okruh autorů, které byste zařadil do tzv. vyšší literatury?
Existuje takový okruh autorů – tedy v tom smyslu, že nejde jen o vyprávění příběhu, ale také skrytou úvahu o tom, jak je dnes ještě možné příběh vyprávět. Tohle najdeme v prózách Daniely Hodrové, Jiřího Kratochvila či Michala Ajvaze. Mladší generace ale více sází na příběh a tíhne k mainstreamu. To můžeme vidět u Miloše Urbana, Petry Hůlové a dalších.

Myslíte, že ti autoři, které řadíte do mainstreamu, české literatuře už nic nepřinesou?
To nelze takto paušálně říci. Mám jen obavu, že se z řady velmi nadějných autorů, jakmile dosáhnou úspěchu, stávají takové veverky v kotouči – každý rok nebo dva vydávají novou knihu a to tempo je ničí. Zvlášť je to vidět u Michala Viewegha, který je snad největším talentem naší polistopadové prózy, ale frekvence, s jakou knihy vydává, se nemůže neprojevit na kvalitě. Svým způsobem je to i případ Miloše Urbana, který zase objevil určitý model, který pak opakuje v dalších knihách. Proto se také pořád vyhlíží něco nového a čtenáři se lačně vrhají na každou jen trochu zajímavější prvotinu, aby při druhé knize byli zklamáni. To je případ Věry Noskové, Tomáše Zmeškala a dalších. Nemáme bohužel v současné generaci, nadsazeně řečeno, žádného autora typu Josefa Škvoreckého, Milana Kundery nebo Ludvíka Vaculíka, u kterého bychom mohli sledovat, jak o psaní přemýšlí, jak hledá své vzory a místo v dějinách literatury a jak se vyvíjí. Spisovatelé už dnes nepíší literaturu, ale vyrábějí knihy.

Jak se v současnosti žije literárnímu časopisu, jako je Host, který je ze své podstaty určený spíše těm náročnějším?
Pokud se ptáte na ekonomickou stránku, tak Host samozřejmě nežije jen z přízně čtenářů. Při nákladu kolem 1 400 výtisků by musel časopis stát přes tisíc korun. Máme tedy dotace z ministerstva kultury a daří se nám ztráty tímto způsobem sanovat. Pozitivní ale je, že náklad neklesá, naopak se zájem čtenářů mírně zvyšuje. V 90. letech, kdy jsem vedení časopisu přebíral, jsme měli sedm předplatitelů, dnes je jich sedm set a každý rok nějaká desítka přibude.