Zkusme si představit, že bychom měli volit mezi literaturou a knihou. Buď jít cestou jakýchsi pevně daných hodnot, ať už jsou kdekoli, nebo jít cestou věrnosti jednomu médiu. Volba vpravdě Sofiina. Pavol Rankov, zdá se mi, nedoceňuje fakt, že literatura (beletrie) nejsou jen hodnoty ve formě jakýchsi platónských idejí, ale že i samotné médium (kniha, písmo) představuje jistý postoj, nastavení. Čtení je bránou i podmínkou těchto hodnot. Rovnováha ratia a emocí, kterou má s beletrií spojenu, se neděje nezávisle na médiu, jímž je zprostředkována, ale právě díky němu. Nicméně postoji Pavla Rankova rozumím. Člověk si čas od času pokládá otázku, zda smyslem našeho kulturního obcování je hodnotové tříbení, nebo věrnost danému médiu. Jinými slovy: Jsou přirozenějšími spojenci čtenář K. Čapka a divák Felliniho, nebo čtenář K. Čapka a čtenář harlekýnek?
Bližší je mi pozice Petra Valčeka. Také proto, že více odpovídá mým znalostem o tom, jak se čte, co se čte, jaký je vztah mezi čtenářem sporadickým a čtenářem silným. Má se to totiž tak, že čtenář, který čte dobré knihy, je vždy i čtenářem častým. Číst hodně je tedy nutnou, nikoli dostačující podmínkou toho, aby se – kromě jiného – četly i věci kvalitní. Základním rysem, jímž se liší čtenář častý od čtenáře sporadického, není fakt, že každý čte něco jiného, jeden třeba thrillery, jiný I. B. Singera či historickou literaturu z nakladatelství Argo, nýbrž že čtenář častý čte všeho víc než čtenář sporadický: věcnou literaturu, beletrii, odbornou literaturu aj. Teprve na druhém stupni je možno zahlédnout mezi oběma rozdíly i ve skladbě četby. Čtenář častý čte např. výrazně více klasické beletrie než čtenář sporadický. – Shrnutí? Čím více čtení, tím větší jistota, že bude i čtení kvalitního. Čtení beletrie a čtení odborných knih tedy nejsou ani tak dvěma rozdílnými disciplínami, nýbrž dvěma týmy hrajícími ve stejné lize s názvem Kultura.