Táhnou mi hlavou jiné pochybnosti, spojené s otázkami klimatu. Především myslím na složitost a nepředvídatelnost svébytných přírodních procesů. Lépe než exaktní a číselné doklady je vyjadřují metafory. Podle hyperbolického vyjádření klimatologa a matematika Edwarda Lorenze, mávne-li křídly motýl někde v Amazonii, může to za měsíc vyvolat hurikán v Texasu.
Člověk reaguje na ekologické problémy způsobem, který bývá jednoduchý. Jeho jednání se řídí zkušeností, kterou mu přinesla jeho životní dráha, a na základě historických zkušeností společnosti. Sociobiologové tvrdí, že lidské chování určují primitivní reakce, které jsme si osvojili v procesu evoluce jako biologický druh. Podle skeptické optiky evolučních psychologů nejsme schopni jednat z hlediska vzdálených časových a širokých prostorových perspektiv, žije v nás instinkt k lovu, k hromadění a růstu.
Rozpor mezi složitostí ekologických procesů a jednoduchostí lidských rozhodnutí i technologií je zřetelný právě v případě snah o zmírnění změn klimatu. Mnoho si slibujeme od biopaliv, větrných a vodních elektráren, od užití solární energie a elektromobilů. Jsou totiž prosté a jednoznačné a slibují zachovat nezměněný životní standard. Neradi připouštíme, že přírodě a krajině, a zprostředkovaně i nám samým, přinášejí také nečekané negativní důsledky.
Bezmoc vůči přírodním procesům, které dal člověk do pohybu, přeje rezignaci, odevzdání se silám trhu, politiky a ekonomického růstu, případně usnadňuje popírání existence ekologických problémů. Přikláním se k jiné reakci. Připustit myšlenku, kterou jako protiklad k heslu „sustainable growth/development“ (udržitelný růst/rozvoj) formuloval fyzik James Lovelock: „sustainable retreat“ (udržitelný ústup). Neobsahuje bezvýhradnou víru v technologické změny; hledá takový životní způsob, který se sice nevydává za řešení, ale chce být pokusem o kulturní odpověď na instinkt růstu.