O holocaustu se musí učit jednotně

Předseda Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých Oldřich Stránský je jedním z mála pamětníků, kteří přežili pobyt v koncentračním táboře Osvětim-Březinka. Strašlivou zkušenost mu dodnes připomíná číselné tetování na předloktí, kterým nacisté vězně označovali. Nejen proto patří mezi ty, kdo nejusilovněji upozorňují na rostoucí vliv a aktivitu neonacistů v Česku. Koncem února představil na fakultě sociálních studií jako autor scénáře dokument s názvem Zatemněná demokracie, jenž na tento nežádoucí společenský jev poukazuje. Téměř 65  let poté, co Osvětim osvobodili vojáci Rudé armády a skončila druhá světová válka, sledoval on i zcela zaplněná posluchárna autentické záběry pochodujících sympatizantů nacismu. A znovu poslouchal výkřiky: „Židi do plynu!“

Napadlo vás před třiceti lety, že bude 65 let po válce vliv neonacistů narůstat a vy budete muset iniciovat vznik podobného snímku?
Tehdy jsem na nic takového nepomyslel. Na druhou stranu mi bylo jasné, že se nikdy nesmí zapomenout na to, co se stalo.

Neděsí vás takové tendence ve společnosti? Neříkal jste si, že v demokracii už něco podobného není možné?
Jistě že mě to děsí, a už dost dlouhou dobu. Už jen z toho důvodu, jak se projevovala Dělnická strana. Naše sdružení na tyto jevy upozorňuje už dlouho, ale setkávali jsme se právě s oponováním, že přece máme demokracii.
Takže jste vyhledali režiséra filmu Olivera Malinu Morgensterna?
Přiznávám, že už si přesně nevzpomínám, kdo přišel za kým. I mezi našimi lidmi se však našlo hodně takových, kteří s ním nechtěli jednat, protože nevěřili, že by se podobná hrozba mohla vrátit. Přesto nakonec převážil názor, že situace je opravdu vážná a je třeba něco dělat. Paradoxně v době, kdy se stav věcí přece jen trochu zlepšil, což pozoruji v posledním půlroce v souvislosti s opatřeními ministra vnitra Martina Peciny. To on zařídil, že policisté museli zakročit po tom, co se stalo při pochodu v Mladé Boleslavi, kde neonacisté vykřikovali: Židi do plynu! Teprve tehdy si lidé začali uvědomovat, že se znovu obnovuje něco zlého.

Ve filmu se objevuje hodně záběrů na nečinně stojící lidi, obyvatele českých měst, kudy neonacisté při svých akcích prochází. Proč se u nás nestává to, co nedávno v Drážďanech, kde jim lidé zablokovali cestu?
Nejsem si jistý. Určitě je nutné k vysvětlení připočíst fakt, že Němci žijí v demokracii delší dobu než my. Po válce před sebou měli ohromný úkol: denacifikaci, která trvala snad dvacet let. Třeba školáci museli povinně navštěvovat bývalé koncentrační tábory. U nás nic takového není. Já jsem se například zhrozil, když jsem se dozvěděl, že každý učitel dějepisu učí z jiné učebnice. Jenže každá kniha pojednává o holocaustu jinak. Někde jsou tři řádky, jinde celé odstavce nebo stránka. Takové pojetí je podle mě špatné. Způsob, jakým se o holocaustu učí, by měl být jednotný, aby dostali všichni žáci stejné informace. Neustále opakuji, že národ, který nezná svoji historii, je odsouzený k tomu, aby se mu to špatné z ní stalo znovu.