První týdny pobytu do mi do značné míry zabralo vyřizování formálních záležitostí, každý ze zahraničních studentů je nucen zorientovat se sám, počáteční kolečko asi nejlépe vystihuje pohádka o kohoutkovi a slepičce. Na MGU rozhodně nefunguje vnitřní pošta a razítka a podpisy na formuláře jsem musela získat sama, nejtěžší bylo získat registraci, tedy razítko v pase s informací o místě pobytu, které je důležité, aby se člověk vyhnul obtížím při náhodných policejních kontrolách, které jsem v Moskvě potkávala na každém kroku, a to včetně univerzitní půdy.
Během pobytu jsem bydlela v hlavní budově MGU, v jedné ze sedmi tzv. moskevských věží stalinské éry. Pokoj o rozměrech dva krát tři metry na mne působil až příliš stísněným dojmem, inventář tvořila jedna židlička, stůl, sekretář a postel. Nutno však přiznat, že ve srovnání s některými českými kolejemi bylo toto ubytování poměrně komfortní. Po útoku na Beslan se zpřísnila i veškerá bezpečnostní opatření – budova byla přísně střežena a návštěvy byly povoleny pouze v příbuzenské linii, což bylo nutné patřičně prokázat v kanceláři vydávající propustky. Hlavní budova byla poměrně luxusně vybavena vším, co student ke svému životu potřebuje – od všech možných obchodů až po banky, poštu apod. Co mi ale velmi chybělo, byla volně přístupná počítačová učebna, což je věc, kterou Rusové vůbec neznají a k počítači je v podstatě možné se dostat pouze v kavárnách.
Ruské postgraduální vzdělávání se dělí na aspirantské, kam jsou přijímáni absolventi univerzit do 35 let a doktorské, kam jsou přijímáni kandidáti na doporučení vědecké rady a po prokázání pedagogických a vědeckých zkušeností. Coby studentka v doktorském programu jsem byla zařazena mezi aspiranty a na základě toho mi byla mi dána naprostá svoboda, jakým způsobem studijní pobyt využiji. Po úřední stránce mé povinnosti končily odevzdáním studijního plánu. Za celou dobu pobytu, ani před odjezdem jsem nebyla nucena nikde skládat účty o své činnosti a výsledcích. S tím souvisely i některé obtíže, se kterými jsem se při svém studiu v Moskvě setkala. Především mé žádosti o přijetí k účasti na přednáškách či konzultace, které mne zajímaly, se setkávaly s větší či menší neochotou a záleželo vždy na konkrétním člověku. Většinou bylo nutné ze svých požadavků neustupovat a zůstat neoblomná.
Vzhledem k tomu, že jsem do Moskvy odjížděla především s cílem získat literaturu pro svoji disertační práci, většinu času jsem strávila po knihovnách. Jako zahraničnímu studentovi mi byly veškeré materiály půjčeny pouze do studovny. Státní vědecká knihovna - Biblioteka imeni Lenina mne po vstupu ohromila množstvím kartotéčních regálů, jejichž systém jsem až do konce pobytu ne zcela pochopila. V současné době se začíná s digitalizací knihovny. V knihovnách jsem narážela na neochotu knihovnic dlouze knihu vyhledávat, a tak jsem vyhledaný záznam předkládala několikrát a občas se stalo, že kniha se nakonec našla.
Setkala jsem se ale i s opačným případem, kdy knihovnice poté, co jsem knihu odevzdala, ji založila a od té chvíle kniha neexistovala. Vstup do knihoven je povolen pouze s tužkou a papírem, kopírovací služba funguje jen na objednávku a kopírování se také notně prodraží.
Ačkoliv pobyt v Moskvě naplnil můj cíl doplnění si literatury k disertační práci, studium mi ztěžovala ruská byrokracie, neochota vyučujících a neustálé kontroly a prohlídky. Tyto komplikace je však třeba vnímat s ohledem na ruskou tradici a místní zkušenosti.
Markéta Fošumová,
doktorandka na FSS