S profesorem Ivo Možným (FSS) o doktorském studiu

Ačkoli existuje celouniverzitní řád doktorského studia, jeho konkrétní náplň a organizace se fakultu od fakulty liší, často významně. Domníváte se, že jistá pluralita je vzhledem k odlišnému zaměření fakult nezbytná, anebo by měla ohledně podoby DSP převládat na univerzitě spíše shoda?
Nejsem právní nihilista, ale musím přiznat: na řády a předpisy já moc nevěřím. Zejména pro badatele. Čím víc jich mají, tím víc vynalézavosti a energie věnují ti čerti objevení toho, jak je obejít, namísto objevování toho, co by objevovat měli. Je víc než dost důvodů pro to, otevřít tedy spíše debatu mezi různými způsoby a režimy doktorandského studia, než zesílit reglementaci a posílit uniformitu. Úlohu vedení univerzity bych viděl nejspíše v podpoře motivace fakult rozpočtováním podle výsledků, tedy podle ročního podílu absolvovaných doktorandů. Inteligentní lidi je vždycky snazší motivovat nežli uhlídat.

Máte představu, jak by mělo doktorské studium ideálně vypadat? Mělo by mít podobu samostudia a soustředění se na disertační práci, anebo by mělo obsahovat i výukovou část, tedy přednášky a semináře, podobně jako je tomu na magisterském stupni? Kde pro takový „ideální model“ hledat vzory?
Evropa se zvolna přiklání k americkému modelu strukturovaného doktorského studia. Zapadají za obzor do říše hrdinských ság doby, zobrazené krásně v The British Museum is Faling Down od Davida Lodge, kde hlavní hrdina Adam nepostupuje v samostudiích, neboť ho zdrželo nejprve narození malé Barbary, pak malé Clare, pak Dominika, potom Edwarda a teď čeká příchod Fany, obávaje se, že dříve vyčerpá celou abecedu, než dosáhne doktorátu. Bylo to krásné, ale v reálném světě to nemá šanci. Výzvou pro přítomnost je nalézt správnou míru a způsob: kolik přednášek a cvičení doktorandům zařadit a jak mají vypadat, aby nerepetovaly magisterskou výuku. Kde si páni docenti a profesoři už pro magisterské studium musejí sáhnout až na dno svých znalostí a pedagogických schopností, tam je to těžké. V sociálních vědách, které znám, máme více škol doktorského studia, něž kolik máme přiměřeně kvalitních učitelských kapacit. V sociologii například jsou v České republice akreditována čtyři pracoviště, reálně bychom z nich poskládali dvě kvalitní. Jenže už jen promluvit o slučování je v akademických kruzích faux pas. Vzhledem k bytostným zájmům fakult a univerzit nebude asi jednou jiného zbytí, nežli to, čemu se v byznysu říká násilné převzetí, a jsem celkem rád, že se těch časů nedožiji. Toto vidím jako skutečný problém, ne podrobnější předpisy.

Řada kateder a ústavů ukládá svým doktorandům nejrůznější pracovní povinnosti, od administrativní práce přes výuku až po vědeckovýzkumnou činnost. V některých případech to jde až tak daleko, že se studenti cítí být využíváni jako levná pracovní síla. Dá se stanovit určitá hranice, kterou by vytěžování doktorandů ze strany kateder nemělo překračovat?
Na všech univerzitách světa doktorští studenti jsou levná pracovní síla. Je to lepší než dělat levnou pracovní sílu v Globusu. A není to nic nového, už čarodějův učeň byl mu zároveň levnou pracovní silou. Dnes se tomu říká learnig by doing. Některé věci nemohou být fámulům přineseny na pedagogickém podnose, musejí si je odedřít. A celý systém je nastaven tak, a nejenom u nás v Česku, že kdo nemá doktorandy, stěží může dost dobře odučit magistry (což je další důvod, proč se i slabé, ba zejména slabé školy doktorských akreditací tak drží a švindlují s mrtvými dušemi virtuálních profesorů, jak mohou).
Doktorandovi ovšem participace na výuce nižších stupňů prospívá – pokud jí není nad míru a pokud je odpovědně supervizovaná zkušeným docentem či profesorem. Prospívá to ostatně i jejich studentům; při v krajině obvyklém věku habilitovaných, aspoň před sebou nevidí noví adepti oboru samé dědky (dámy prominou ten gender bias).
O tom, že doktorandi mají dělat vědu, snad není pochyb. Představa, že si každý doktorand zformuluje svůj originální výzkumný problém a vyřeší ho jako Einstein, není sice mezi nimi zcela běžná, ale vyskytuje se přece jen častěji, nežli potenciální Einstein. Identifikovat problém, rozpoznat, co je problém řešitelný a kde řešení přinese poznatek, jenž nebude triviální, to je obtížná výzva na docentské úrovni a právě ti, kdož jí dostojí, stávají se profesory. A dostávají granty, v nichž zaměstnávají doktorandy, a mohou je také platit. Kde jsou témata doktorandských projektů vypisována striktně v rámci výzkumného programu školícího pracoviště a udělených grantů, může to do sebe zapadat a doktorand, řeše svoje téma, funguje v učitelově týmu a ještě si přilepšuje ke stipendiu.
Problém je tedy opět v kvalitě vedení a v míře i povaze vykořisťování. Vím, že praxe se od tohoto modelu mnohdy dost liší. Ale stanovovat hranice – nevím, nevím… Některé dvě hodiny úvazku například mohou znamenat víc dřiny, než v jiném případě hodin šest či osm. A dobrému doktorskému zrání sociologa může opravdu prospívat něco podstatně jiného než dobrému zrání lékaře.

Co byste poradil studentům DSP, kteří mají výše uvedený problém a z různých důvodů se ho obávají řešit přímo s nadřízenými? Existují nějaké institucionální mechanismy, které může v takovém případě využít na svoji obranu?
Zajisté: nač máme senáty? Je to velmi legitimní předmět pro jejich jednání na fakultách. Nic také nikomu nebrání v tom, uspořádat na dané téma konferenci, pozvat všechny, co mají u doktorských studií svoje želízka v ohni, výsledky debat medializovat… Nejlepší ovšem je, a to ze srdce doporučuji, sebrat se a od špatného školitele odejít jinam, co nejdál. To je zase pozitivní stránka skutečnosti, že máme u nás školicích pracovišť až moc. (Někdy není nad to i jen zbavit se iluze, že jinde je to snad lepší. Anebo pohodlné iluze o tom, že chyba není ve mně, ale ve školiteli.)

Současná výše stipendia, jen o málo převyšující životní minimum, nutí většinu interních doktorandů k tomu, aby při studiu pracovali, což – v kombinaci se zmíněnou zátěží na pracovišti – vede stále častěji k prodlužování délky studia. Odstranilo by tento problém zvýšení stipendií?
Státní kasa nebude mít nikdy dost, aby to ten problém odstranilo. Optimální cesta podle mne vede spíš přes příjem z participace studenta na rozpočtem nebo granty dotované vědecké činnosti pracoviště skrze jeho doktorský projekt. Pracoviště, která takové zdroje nemohou nabídnout, neměla by asi mít ani právo školit doktorandy. Někde skutečně účelově přijímají desítky studentů, na které dostanou státní příspěvek, vykořistí je a odhodí… Vědu nedělají, a když, tak doktoranda nechají nanejvýš vyřídit její administrativu. Je ovšem také pravda, že je u nás až nepříjemně vysoký podíl aspirantů, kteří se hlásí na doktorandská studia, aniž by se kdy doktory chtěli stát. Berou to prodlužovaní studia jako útulek před nepříjemnou nutností živit se už konečně prací – a někde jim to i prochází, protože takový aspirant, povím vám, dotace to nese, chleba neujídá… zkrátka, musíme si pomáhat. Nemáte nějakou otázku, na kterou bych měl příjemnou odpověď?