Vývoj nepokojů
Tunisko
Vlnu nepokojů odstartoval 17. prosinec 2010, kdy se tuniský mladík Mohamed Bouazizi upálil na protest proti vládním represím. Následující demonstrace vedly k lednovému odstoupení prezidenta Ben Alího.
Egypt
Nejsledovanější nepokoje. Celonárodní demonstrace vyústily 11. února v rezignaci prezidenta Mubaraka.
Libye
Nejtvrdší střety demonstrantů s vládními silami. Opozice si přeje pád Kaddáfího, který v zemi vládne už přes 40 let.
Jaké jsou důvody nepokojů? Nespokojenost mladých s autoritativní vládou elit, které se k moci dostaly před desítkami let. Příčiny jsou ale i daleko prozaičtější. „Často se v těchto zemích setkáte s tím, že vám mladý Arab řekne: je mi 28 let, vystudoval jsem vysokou školu, ale nemám odpovídající práci, peníze, ani ženu a na manželství nemůžu vůbec pomyslet,“ říká Pavel Pšeja z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, který právě pobývá v Jordánsku, kde se revoluční nálady také objevily.
Kořeny většiny problémů spočívají zpravidla v diktátorské vládě, která se u moci paradoxně udržela i díky přízni západních demokratických zemí. „Pomáhalo jim v tom připomínání údajné a často démonizované „islámské hrozby“, kterou měli být schopni odvrátit jen oni. V důsledku takové praxe ale vzniklo ve společnosti značné napětí,“ doplňuje Attila Kovacs z filozofické fakulty.
Blízký východ včetně severní Afriky představuje klíčovou oblast pro globální stabilitu a bezpečnost, a to nejen z hlediska dodávek ropy, ale také migrace nebo přepravních tras. „Pro Západ je nyní zřejmě nejrozumnější do vývoje v regionu příliš aktivně nezasahovat, situaci monitorovat a opatrně podporovat reformní hnutí,“ komentuje Pšeja.
Co se pro Evropu a USA revolucemi mění? Prozatím se odborníci neodvažují příliš soudit. Vnímání západních zemí je totiž v muslimských zemích historicky velmi problematické. „Západ je často odsuzován pro svůj dvojí metr. Ve své politické rétorice v souvislosti s muslimským světem mluví o šíření demokracie, liberalizaci či lidských právech, ale v politické praxi dělá často pravý opak. Je paradoxní, že Západ právě svou podporou různých diktátorů v muslimském světě podnítil rozvoj nejradikálnějších militantních skupin,“ myslí si Kovacs.
Region v číslech
400 milionů
lidí žije ve státech vyznačených na mapě (viz výše).
16%
průměrná nezaměstnanost.
13 let
je současná průměrná délka vlády jednoho muže v tomto regionu.
60 %
světových zásobách ropy.
Právě obavy z toho, že se v zemích s příchodem nových režimů rozvine islámský extremismus, ale mají současní představitelé evropských států a USA. Jako memento jim slouží íránská revoluce z roku 1979, která skončila nastolením vlády islámských fundamentalistů, přestože byla z velké části rozpoutána levicovými a liberálními silami ve společnosti. „Řada lidí zde v regionu upozorňuje, že nynější „revoluce“ jsou do značné míry jakýmsi déjà vu íránské situace a že pokud se nepodaří udržet stabilitu, mohou některé země inklinovat k čemusi na způsob íránského vývoje,“ varuje Pšeja.
Jak všechno dopadne, stále není jasné. Protestující obyvatelé v arabských zemích v první řadě usilují o zlepšení své ekonomické situace. Podle Pšeji k tomu vidí cestu v omezení korupce a spravedlivějším přerozdělování národního bohatství. Objevují se podle něj ale i tendence k posílení demokracie.
Více k tématu čtěte v rozhovoru s expertem na Blízký východ Markem Čejkou a v komentáři Šádía Shanaáha, analytika centra Glopolis.