Odsun, vysídlení či vyhnání Němců. Ať už budeme historickou událost, která vedla po druhé světové válce k zásadním změnám v rozložení obyvatelstva ve střední Evropě, nazývat jakkoliv, zřejmě se už navždy zařadila mezi nejcitlivější místa v českých dějinách. Její reflexe je totiž často redukována jen do morální roviny – na otázky o vině, trestu a odškodnění.
Daleko méně už se ale mluví o širším historickém kontextu a společenských změnách, které odsun podmiňovaly a mezi něž nepatří jen události pomnichovské, ale vznik celé koncepce etnicky pojímaného národního státu v 19. století, který začal vyhrocovat vztah českého a německého elementu. Malá pozornost je věnována také tomu, jaký měl odsun dopad na celý blízký region, v jehož rámci změnilo v krátkém časovém úseku místo svého bydliště kolem pěti milionů lidí – nejen Němci, ale celá řada dalších národností, včetně Čechů.
Přispět k posunu celé debaty do věcnější roviny a obrátit větší pozornost k prapříčinám i důsledkům se snaží edice dokumentů z českých archivů, která vznikala na základě spolupráce mezinárodního týmu historiků z velké části i v Historickém ústavu Filozofické fakulty MU.
„Naším hlavním cílem bylo rozšířit faktografickou základnu pro jakékoliv formulování postojů k tématu. Potřebujeme se vrátit zpátky k pramenům, a ne neustále opakovat stará klišé,“ vysvětluje jeden z autorů edice Adrian von Arburg z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Série publikací nazvaná Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951 se snaží popsat nucené i dobrovolné migrační proudy, jež během poměrně krátké doby zásadně proměnily etnickou, sociální, politickou a hospodářskou strukturu pohraničí, a významně tak ovlivnily podobu celého Československa, a tedy i současného Česka. „Sami sobě jsme hlubší rozbor dlužni,“ uvedl vloni v říjnu k záměru vydávat edici bývalý prezident České republiky Václav Havel.
Vědecký popis či jakákoliv společenská debata o poválečném odsunu Němců byly v českém prostředí dlouho tabu. K výraznějšímu průlomu došlo až po roce 1989. Podle historiků jsou ale tyto události i přes více než dvacet let trvající reflexi zatíženy celou řadou mýtů, které brání se k událostem věcně postavit.
Proč k odsunu vlastně došlo
„Němci mají oproti Čechům čtyřicet let náskok ve vyrovnávání se s vlastní minulostí. Češi se po celou tu dobu zabývali jejím zamlčováním. Jsme tedy vlastně stále ještě na začátku,“ uvedl na zahájení letošní česko-německé konference v Brně diplomat a spisovatel Jiří Gruša.
Odsun Němců si většina lidí dodnes spojuje převážně s druhou světovou válkou. Ve skutečnosti však jde o pokračování dlouhého příběhu, jehož počátky můžeme hledat v utváření moderních národů. Období od poloviny 19. století až do poloviny století následujícího lze podle historika z Filozofické fakulty MU Martina Markela popsat jako hledání státoprávního uspořádání českého a německého národního státu, včetně snah o kulturně-národní homogenizaci.
„Nejrůznější tendence se ale ve 30. až 50. letech minulého století zkombinovaly s trendem totalitarizace moci a společnosti, jenž byl reakcí na sociálně-hospodářský a mocenský rozvrat způsobený první světovou válkou,“ doplňuje pokračování příběhu Markel. Výsledkem byl nejdříve pokus o germanizaci a posléze čechizaci českých zemí. „Vítězství a porážka ve druhé světové válce rozhodly o tom, který z těchto vypjatých cílů se prosadil,“ shrnuje historik, jak se Češi ocitli v bodě, v němž uskutečnili odsun Němců, kteří ještě na začátku 30. let tvořili více než 20 procent obyvatel Československa. Protektorátní utrpení Čechů lze v tomto kontextu podle Jiřího Gruši vnímat jako poslední kapku, která z antipatie udělala existenční antagonismus.
Odsun, vysídlení, vyhnání nebo etnická čistka?
Potřeba dávat událostem jasně čitelné nálepky patří mezi základní potřeby člověka. Správně zvolené slovo totiž dokáže zásadně proměnit čtení a chápání světa. Snad i proto dodnes nekončí spor o pojmenování událostí, ke kterým došlo v českém pohraničí po druhé světové válce a jež bývají v českém prostředí nejčastěji označovány jako odsun Němců.
„Neměli bychom zbytečně lpět na nálepkách, pokud ale hledáme jedno slovo, považuji za nejvhodnější pojem vysídlení. Je určitým kompromisem mezi odsunem, který je až bagatelizující a degraduje celou událost na standardní úřední postup, a mezi pojmem vyhnání, který má zase silný emocionální náboj,“ vysvětluje historik z Filozofické fakulty MU Adrian von Arburg.
Objevuje se ještě další pojem, který zejména na české straně často budí negativní emoce. Je jím označení etnická čistka. „Odpor lidí k tomu označení ale plyne ze spojování se špatnými kontexty, třeba s genocidou. To, co se tady dělo po druhé světové válce, rozhodně genocida nebyla, ale já etnickou čistku definuji jako fyzické odstranění nebo přesunutí určitých obyvatel podle etnických kritérií,“ uvádí Arburg. Z historických fakt je tedy podle něj zřejmé, že k takovému výběru v poválečném Československu došlo.
Usmíření a posun k věcné reflexi
Omlouvat se nebo mlčet a zapomenout? S oběma postoji se lze v české společnosti ve vztahu k vysídlení Němců stále setkat. Na omluvu, jež měla vést k usmíření, už nicméně došlo, a to na obou stranách.
Její ztělesnění lze najít v Česko-německé deklaraci podepsané v roce 1997 představiteli obou států. Dočíst se v ní mimo jiné dá, že Německo lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. A také, že česká strana lituje, že poválečným vyháněním sudetských Němců, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení nevinným lidem. „Hříchy otců se nesmějí přenášet na syny a vnuky už by to nemělo vůbec trápit,“ uvedl na česko-německé konferenci Jiří Gruša, který u vzniku deklarace stál.
Podle historiků nicméně odsun zůstává tématem, které stále vyžaduje pozornost vědců. Není totiž stále důsledně zpracováno a zdokumentováno. „Existuje ještě mnoho pramenů, které nikdo neviděl, a je naše morální povinnost je všechny prozkoumat a zaznamenat. Už proto, že nikdy nevíte, jestli v archivech přežijí,“ vysvětluje von Arburg. Historik Tomáš Dvořák k tomu dodává, že stále existují velké rezervy, pokud jde o promítnutí výsledků výzkumu odsunu a osidlování pohraničí do výkladu problémů vývoje poválečného státu a společnosti.