Slaví dvacáté výročí nabytí samostatnosti, ale všechno, co se dnes v Gruzii děje, k oslavám nevybízí. Před třemi lety přenášely televizní stanice po celém světě záběry rusko-gruzínské války v Jižní Osetii. I když se v oblasti dnes už nebojuje, vztahy obou zemí se od té doby nijak nezlepšily. „Gruzie byla zajímavým regionem pro různá impéria už od dob Osmanské říše. A platí to dodnes. I když dávno neexistuje Sovětský svaz, patří pořád do sféry ruských zájmů,“ říká k tomu Zinaida Shevcuk, doktorandka fakulty sociálních studií, která už několik let žije a studuje v Česku.
Je možné nějak srovnat porevoluční vývoj v Česku a v Gruzii?
V případě Gruzie šlo o mnohem složitější proces. Dvě stě let spadala pod ruský centralizovaný systém, ale po získání samostatnosti se najednou musela starat sama o sebe a vytvořit fungující politický a ekonomický systém. Jenže v Gruzii neměl nikdo s něčím takovým zkušenosti. První prezident Zviad Gamsachurdia měl už tak složitou pozici a k tomu je třeba připočítat etnické konflikty v Abcházii a Jižní Osetii, občanskou válku, boj o politickou moc. V počátcích samostatného státu vládl v zemi neuvěřitelný chaos, s českou situací to nejde srovnávat.
Dá se dnes po dvaceti letech vývoje mluvit o Gruzii jako o demokratickém státu?
Mluvíme-li o demokratizaci Gruzie, tak od růžové revoluce v roce 2004, kdy se stal prezidentem Michail Saakašvili, udělala země ohromný pokrok, o čemž svědčí zprávy mezinárodních organizací. Gruzie je dnes fungující stát, ale chybí opravdu hodně k tomu, abychom ji mohli nazvat státem demokratickým. V zemi vládne hybridní režim, najdou se v něm prvky autokracie. Pořád procházíme transformací a tato cesta bude ještě dlouhá.
Svědčí o tom i vojenský konflikt mezi Ruskem a Gruzií, který se odehrál před třemi lety. Jaká je situace v dotčených oblastech, Abcházii a Jižní Osetii, dnes?
Před vypuknutím konfliktu, a platí to i dnes, byly obě oblasti podle mezinárodních smluv uznávány jako součást gruzínského státu. Jen Rusko a další tři země, Venezuela, Nikaragua a Nauru, uznaly jejich nezávislost, za což byly mezinárodním společenstvím kritizovány. Válka zásadně změnila vnímání celé situace. Do té doby se mluvilo o konfliktu mezi Gruzií a Jižní Osetií nebo mezi Gruzií a Abcházií, od té doby o konfliktu mezi Gruzií a Ruskem, které separatisty podporuje. Pokud dnes obě strany konfliktu komunikují, veškerá komunikace jde přes ruské představitele. Ale k žádnému smíru zatím nevede. Pozitivní je, že ruské ozbrojené síly, které v Gruzii stále jsou a okupují asi dvacet procent území země, což je nejvíce za posledních dvacet let, už nejsou označovány jako mírotvorné, ale jako okupační, a jsou odsuzovány Západem.
Proč vůbec Rusko tolik stojí o odloučení obou území?
Rusko chce udržet svoji kontrolu v regionu. Jeho jednání je jediná cesta, jak ukázat, že je Gruzie politicky nestabilní stát, a nesplňuje tak požadavky pro vstup do NATO, jelikož nemá vyřešené vlastní hranice, což je jedna z podmínek. Rusko nemá zájem tyto konflikty vyřešit. Kromě toho jde rovněž o kontrolu ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhan a plynovodu Baku–Tbilisi–Erzurum, Rusko chce zabránit, aby došlo ke zmenšení závislosti Evropy na ruských energetických zdrojích.
Jednoduše odlišit, kdo je v celém konfliktu dobrý a kdo špatný ovšem nejde, že?
To opravdu ne, to by bylo zjednodušení. Konflikty nenastaly jen proto, že Rusko podporovalo separatistické vlády. Samotná Gruzie poskytla podmínky k tomu, aby se regiony usilující o samostatnost cítily dotčené a chtěly se oddělit. Došlo k něčemu, co by se dalo nazvat jako souboj zákonů. Gruzie, když vytvářela samostatný stát, musela přijmout spoustu zákonů, například ten o gruzínském jazyku. Podle něj měla být hlavním jazykem gruzínština, což etnické skupiny vnímaly jako nepřijatelné, bály se zániku svých jazyků, a tím i kultury. Když jedna oblast přišla s jedním zákonem, přišel protivník s druhým, a tím se napětí jen stupňovalo.
Jakou roli hraje v celé situaci prezident Saakašvili? Na jednu stranu brání svůj národ před nadvládou Ruska, ale na druhou je mu mezinárodními organizacemi vyčítán diktátorský styl vládnutí.
Saakašviliho role je složitá. Když se před třemi lety rozhodovalo o vojenské operaci, většinová společnost ji podporovala, schvalovala prezidentovo rozhodnutí, národ to neuvěřitelně sjednotilo. Co se týče toho, že je Saakašvili svým způsobem diktátor, tak s tím souhlasím. Otázka je, do jaké míry je možné vládnout v této fázi vývoje Gruzie jinak.
>> Více k tématu v článku Vzpomínková akce připomněla svobodu Gruzie
