Právo na soukromí patří mezi základní hodnoty lidské společnosti a je třeba si to neustále připomínat. S takovou myšlenkou vznikl sborník nazvaný Právo na soukromí editovaný Vojtěchem Šimíčkem z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Právník upozorňuje na neuvědomovanou a plíživou povahu ztráty soukromí, kterou způsobuje lidská pohodlnost a umožňují technologie.
„Největší nebezpečí ohrožení soukromí přitom spatřuji v tom, že je zpravidla velmi dobře odůvodněno a obléká se do hávu legitimity,“ naznačuje svůj postoj Šimíček, který působí i jako soudce Nejvyššího správního soudu.
Co vás přivedlo právě k tématu práva na soukromí?
Na každoročních ústavněprávních konferencích na právnické fakultě se vždy věnujeme zásadním tématům doby a právo na soukromí je oblast, kterou se dnes právníci velmi zabývají nebo by se aspoň zabývat měli. Slupka soukromí se totiž neustále ztenčuje pod tlakem požadavku na komfortnější styl života a v souvislosti s rozvojem informačních technologií.
Často je to ale zcela dobrovolné.
Jistě, a navíc ne vždy vědomé. Často si ani neuvědomujeme, co všechno o sobě prozrazujeme různým firmám jenom proto, abychom se mohli zapojit do nějaké zákaznické soutěže. Možná ani nevíme, co všechno znamená nosit s sebou mobilní telefon a jak je tím náš pohyb monitorován. Jsme rovněž sledováni kamerovými systémy, a to zdaleka nejen na veřejných prostranstvích. Velkým tématem jsou též odposlechy, a to nejen coby operativní pátrací technika v trestním řízení, ale i jako nástroj pro získání obchodních nebo dokonce – jak se ukazuje v posledních měsících – politických informací.
Vás ale téma zaujalo i díky osobní zkušenosti.
Jedním z bezprostředních impulsů pro výběr tématu konference a sborníku byly dva telefonáty. V prvním mi můj telefonní operátor nabízel výhodný tarifní balíček vytvořený na základě analýzy toho, na jaká čísla jsem v posledních měsících volal. Druhý telefonát byla nabídka televizní společnosti, která na základě sledovanosti kanálů na našem rodinném přijímači vyhodnotila, jaký balíček bychom si mohli přiobjednat. Na vlastní kůži jsem tak zjistil, co všechno může být monitorováno a vyhodnocováno, aniž si to člověk uvědomuje.
Komfortnost takových nabídek vás neoslovuje?
Pohodlné to jistě je, cena je ovšem vysoká. To, že například řada lidských životů byla zachráněna někde vysoko v horách jen díky zapnutému mobilnímu telefonu, je určitě něco fantastického. Na straně druhé jde ale o velmi snadno zneužitelné informace. Ocitli jsme se ve světě příslovečného Velkého bratra, který může neustále mapovat naše soukromí.
Mělo by se zakázat sbírat takové informace?
Nejsem stoupencem toho, aby se něco zakazovalo, mělo by se ale o těchto věcech diskutovat a přemýšlet nad tím, kde jsou hranice. Když se na věc podíváme z právního hlediska, ustanovení občanského zákoníku jsou poměrně jednoznačná: nikdo nemá právo bez vašeho souhlasu pořizovat vaše obrazové nebo zvukové záznamy. Jsou zde určité výjimky, ale tohle je obecné pravidlo. V současnosti se nicméně dostáváme do situace, kdy je projevů osobní povahy zachycováno čím dál tím více, aniž o tom máme nejmenší tušení.
Je to nutně problém? Většině lidí to zřejmě vůbec nevadí.
To si nemyslím. Jde přece vždy o vyvažování hodnot a zájmů. Kdybychom to dovedli do absurdna, dalo by se říct, že Česká republika by byl zcela bezpečný stát, kdyby byla hned po narození každému odebrána DNA. Vytvořila by se její databáze a každý pachatel sebemenšího trestného činu by byl snadno vystopovatelný. To je jistě možná cesta, ale jen za cenu, že bychom na piedestal postavili absolutní zájem na nulové kriminalitě a stoprocentní objasněnost trestné činnosti. Řada lidí by to asi uvítala, ale podle mne je to špatně. Právo na soukromí je totiž úplně stejná hodnota jako zájem na bezpečnosti, možná dokonce i větší.
Že bychom místo občanských průkazů měli třeba čipy se sledovacím zařízením, je pro vás tedy nepředstavitelné?
Něco takového považuji za naprosto děsivé. Nemyslím ale, že bychom v současnosti čelili tlaku na něco takového. Největším nebezpečím už dnes ostatně ani není stát jako před padesáti lety. Silnějšími hráči, kteří mají lepší technické a finanční možnosti, jsou velké soukromé společnosti, jež disponují obrovskou masou dat od uživatelů svých služeb a produktů.
Vítáte v tomto smyslu rozsudek Ústavního soudu, který zrušil povinnost telefonních operátorů preventivně archivovat provozní a lokalizační údaje o uskutečněné komunikaci?
Je to určitě dobrá cesta. Leitmotivem nálezu je, že skutečnost, že tyto informace mohou vést k odhalování trestné činnosti, nestačí pro to, aby bylo paušálně ohrožováno právo na soukromí a ochrana osobních údajů lidí, kteří prostě jenom používají mobilní telefon. To, že tyto údaje operátoři povinně shromažďovali, se přibližuje zmíněnému paušálnímu odebírání DNA každému novorozeněti. Vlastně předpokládáte, že všichni novorozenci nebo uživatelé mobilních telefonů jsou potencionální zločinci. A to přece nejde.
Vidíte v současné legislativě nějaké mezery, které je potřeba zaplnit, aby se odstranily podobné problémy?
Nepatřím mezi stoupence posilování a rozšiřování legislativy. Zastávám názor, že většinu problémů lze řešit rozumným výkladem stávajících právních předpisů. V citovaném ustanovení občanského zákoníku je zakotvena poměrně účinná ochrana osobnosti. Mezery jsou zatím v aplikaci. Dokud se totiž neobjeví konkrétní kauza zneužití osobních údajů, nikdo to moc řešit nechce. I proto je potřeba o těchto otázkách diskutovat přinejmenším na akademické půdě, abychom na problémy narazili včas.
