I když sama říká, že by se všechno dalo zvládnout i rychleji, je Kateřina Kaňková příkladem téměř ideálního postupu vědecké kariéry. Studia na medicíně končila v roce 1996 a po zkušenosti na interním oddělení zlínské nemocnice se rozhodla, že se bude věnovat vědě.
S přestávkami strávila mimo jiné pět let ve Velké Británii a dnes už působí jako profesorka v Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty MU. Byť teď ne na plný úvazek, protože má doma ani ne devítiměsíčního syna. „Kariéru jsem si budovala v době, když už nikomu nebránily politické okolnosti, měli jsme přístup k literatuře, mohli jsme do zahraničí. Když má člověk motivaci a je trochu pracovitý, dokáže to také,“ říká Kaňková k otázce rovnosti příležitostí žen a mužů v české společnosti.
Měla jste někdy pocit, že to máte v kariéře v něčem těžší než mužští kolegové?
Ne, vůbec.
A setkala jste se s takovými stížnostmi u kolegyň? Ať už v Česku nebo ve Velké Británii?
Ne. Žádné stížnosti jsem nikdy neslyšela ani od kolegyň, které pracují ve vědě, ani od lékařek. Nedoslechla jsem se, že by některá měla dojem, že je ze strany mužů nějak odstrkovaná. Jistě, občas si povzdechnou nad tím, že jsou unavené – kombinace klinická medicína nebo služby, děti, konference, to jsou věci, které člověka vyčerpávají velmi podstatně, ale to je vnitřní věc rodiny, ne podmínky, do kterých by ženu někdo tlačil.
V Británii to bylo obdobné?
Tam to nezaslechnete už vůbec, Britové vnímají takové debaty jako politicky nekorektní. Ženy tam tímto způsobem vůbec neuvažují. Individualismus a pocit, že každý zodpovídá sám za sebe a musí se zasadit o to, aby byl jeho život podle jeho představ, jsou velice silné. Například v otázce prosazení se je to opravdu rovné do té míry, že se na ženy kladou stejné nároky ve všem a mají i méně sociálních výhod než u nás. Žena se tam opravdu musí stát mužem, když se chce prosadit, ale sama vnitřně, ne že by ji do toho někdo nutil.
Takže máte pocit, že jsme v Česku ještě trochu zhýčkaní?
Do jisté míry ano, i když třeba ve zdravotnictví se to teď hodně mění, protože se zavádí spoluúčast pacientů. V každém případě jsem vždycky měla dojem, že tady si lidé na něco stěžují jen tak ze stereotypu. Ani k tomu často nemají důvod, situace by mohla být ještě mnohem těžší.
Je podle vás deklarovaná rovnost mužů a žen specifikem medicíny, nebo ji cítíte všeobecně?
Mezi lékaři a v akademické sféře vůbec se potkávají natolik inteligentní lidé, že rozdílnost pohlaví pro ně nehraje roli. Bez ohledu na ni zkrátka oceňují profesionalitu. Samozřejmě mnohem těžší to mají lidé s nižší úrovní vzdělání, těm se o místo bojuje hůř a ženy se s diskriminací pravděpodobně setkávají. Ale ve vědě a výzkumu podle mě rovnost příležitostí opravdu funguje. Specifikum medicíny je, že v ní vůbec nikdo nepochybuje, že muži a ženy jsou anatomicky, fyziologicky, psychologicky nebo behaviorálně rozdílní, naopak se na tom staví. U lékařů nikdy nepochodíte s tím, že jsme všichni stejní, protože nejsme. Lékař s tímto faktem dennodenně pracuje, a proto mu to vůbec nepřijde divné. Bere situaci tak, že stejného cíle se lze dobrat různými cestami. A je to tak správně, v tom spočívá komplementarita naší společnosti.
Nemůže za to ovšem i fakt, že medicína je dlouhodobě obor, ve kterém pracuje hodně žen?
Možná. Určité historicko-politicko-socio-ekonomické bariéry za minulého režimu panovaly, ale dnes se domnívám, že to, kolik žen v daném oboru působí, je otázka atraktivnosti daného oboru . V technických oborech bude vždycky málo žen, protože k nim patří způsob myšlení, který není většině žen vlastní. Najdou se i výjimky a je správné, že dostávají příležitost se v těchto oborech prosadit. Ale někoho násilně nutit, zavádět například kvóty v technických oborech, to by jenom vnášelo heterogenitu do přirozeného výběru. Podobně to platí pro školství na nižších stupních. Práce s malými dětmi je specifická a asi je opravdu bližší spíš ženám než mužům.
Počty žen v některých, z tohoto pohledu dlouhodobě poddimenzovaných, oborech tedy podle vás nezvedneme?
Procento žen v těchto oborech by mohlo být větší, kdyby se odstranila stigmatizace. Taková ta prohlášení babiček, že něco se pro dívku nehodí, i když by to děvče bavilo. Místo toho ale přijímá jakýsi škraloup, který společnost danému oboru dala, a zbytečně si k němu zavře dveře. Rozhodnutí o povolání by mělo být v ideálním případě svobodné podle toho, k čemu člověk inklinuje. Další věc, které jsem si všimla nejen v západní Evropě, ale i v Americe, je, že tamější lidé se nebojí udělat zásadní kariérní obrat i v pozdějším věku. U nás má člověk, když se hlásí na střední a vysokou školu a pak nastupuje do prvního zaměstnání, pocit svázanosti, že je tím něco fatálně určeno. Jistě, získá nějakou zkušenost, ale to přece neznamená, že je to napořád.
Máte doma malého syna. Povedlo se vám jeho narození skloubit s kariérou?
Já jsem klasická negativní ukázka odsouvaného mateřství. Pořád to nějak nebylo prioritou, zdálo se, že je spousta času. Momentálně mám z kombinované péče o batole, o péči se totiž dělíme s partnerem, a zkráceného úvazku dobrý pocit. Vůbec to nevnímám jako ochuzení dítěte či seberealizaci ambiciózní matky. Vždyť kdy v historii u nás, nebo nyní v rozvojových zemích, si mohly ženy dovolit tři roky prochodit s kočárkem a prosedět na pískovištích a v různých mateřských centrech místo starosti o živobytí. V akademické sféře panuje naštěstí velká flexibilita, zaměstnavatel mi vychází vstříc. Ale věřím, že spousta žen není v podobně privilegované pozici, a proto si své situace velmi vážím.