Na jaře vypustil Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR na internet elektronický dotazník, jímž zjišťoval, co si lidé myslí o psaní velkých písmen. Ředitel ústavu Karel Oliva vysvětluje proč. Na cestě je totiž dílčí reforma českého pravopisu.
Proč jste se zaměřili právě na velká písmena? Změnilo se něco v jazyce?
Když se podíváme na to, jak vypadají současná pravidla českého pravopisu, tak největší zmatek panuje právě v oblasti psaní velkých písmen. Jsou obtížná, někdy dokonce nejasná, a to bychom chtěli změnit. Nejde tedy o to, že by se něco v jazyce změnilo, chceme jen vylepšit kodifikaci.
Proč ten dotazník?
Chtěli jsme si nejdřív zjistit, jaká je současná situace v užívání velkých písmen mezi veřejností. Až na základě toho chceme začít pracovat na konkrétní podobě změn.
Jak se to stalo, že zrovna v této oblasti se pravidla udělala tak špatně, že potřebují změnu?
Nedá se ukázat na nějaký konkrétní moment a říct: Tady se to udělalo špatně. Psaní velkých písmen prochází už od dávných dob složitým vývojem a vždy v něm byl tak trochu zmatek. Myslím, že teď prostě přišel správný čas na to, abychom systém zjednodušili.
Máte už představu jakým způsobem? Mohla by se třeba úplně zrušit?
To určitě ne. Měly by ale platit dvě věci. Pravidla pro psaní velkých písmen musí být jednoduchá v tom smyslu, že by mělo být snadné se je naučit, a zároveň by neměla od člověka vyžadovat nějaké velké znalosti vnějšího světa, aby byl schopen je užívat správně. Druhá věc je, že musí být v textu jasně poznat, co skutečně název je a co není.
Jak to myslíte?
Máme na mysli takové věci, jako je třeba Divadlo Na zábradlí. Pokud si nezjistíte realitu, tak to s největší pravděpodobností napíšete špatně. Prostě nevíte, kde začíná název.
Chystáte v dohledné době nějaké další změny? Od vydání posledních pravidel uplynulo už skoro dvacet let.
Myslím, že v tuto chvíli nic jiného ještě ke změně nedozrálo. Dokážu si představit, že v řádu dalších patnácti nebo dvaceti let budeme měnit některá tvaroslovná schémata a že se posuneme v počešťování cizích slov. Na nic dalšího to ale nevidím.
Řada lidí se stále pozastavuje nad dubletami v jazyce, tedy nad tím, že se může psát třeba diskuse i diskuze. Není to něco, čím by bylo třeba se zabývat?
Moc nechápu, proč je někdo znepokojen dubletami. Zřejmě to vzniká z přesvědčení, že je jen jedna platná svatá pravda. Racionální postoj by ale měl být, že když je tam dubleta, tak je to vlastně skvělé. Ať to napíšu, jak to napíšu, vždy je to správně. Tady opravdu prostor pro změny nevidím.
Když je v pořádku, že se dají některé věci napsat více způsoby, potřebujeme pak ještě pravidla pravopisu?
To, že existuje nějaká závazná norma, byť jsou v ní dublety, je naprosto nezbytné. Kdybychom to pustili, tak si každý bude psát, jak chce, a časem by mohlo být složité se vůbec domluvit. Zejména ve formální komunikaci třeba v oblasti práva by to mohlo působit závažné problémy.
Jsou ale země, které nemají žádnou psanou normu nebo instituci, která o normu pečuje.
Spisovný jazyk je v mnoha zemích institucionalizován dokonce daleko ostřeji než u nás. Protože čeština zatím není v ohrožení, tak nemáme na rozdíl od jiných států, jako jsou třeba ty pobaltské nebo i Slovensko, jazykový zákon. Například v Německu a ve Francii sice nemají žádný jazykový ústav, ale vychází tam také závazná jazyková příručka.
Co Velká Británie?
To je oblíbený příklad, ale jde o zemi s úplně jinou kulturní tradicí. České země ztratily v raném novověku po bitvě na Bílé hoře intelektuální elity a od té doby se tu až na jednotlivce žádné nevytvořily. Každý Brit ale ví, jak vypadá správná a vznešená angličtina, protože je to ta, kterou slyší od královny, ministerského předsedy nebo na Oxfordu. My tu nic takového nemáme. Pokud bych to tedy měl shrnout do bonmotu: Oni mají královnu, my máme pravidla.