Povodně znamenají velkou zkoušku pro obyvatele postižených oblastí i pro životní prostředí. Totéž však platí pro státní správu a úřady územní samosprávy.
Například u záplav z roku 1997 se uvádí, že muselo být evakuováno asi 80 tisíc lidí. Těm všem voda zatopila domovy nebo zničila majetek, ti všichni se pak ve větší či menší míře na pomoc úřadů nebo neziskových organizací spoléhali.
Právě u povodní z roku 1997 se ale ukázalo, že úřady v mnoha případech neví, jak reagovat, a rozběhla se řada systémových změn. „Katastrofu takového typu si do té doby nikdo nedovedl představit, nazval bych to obdobím sladké nevědomosti,“ poznamenává Jakub Dostál z katedry veřejné ekonomie ekonomicko-správní fakulty.
Systémovými změnami jsou myšleny hlavně tři právní normy z roku 2000 – krizový zákon, zákon o integrovaném záchranném systému a zákon o hospodářských opatřeních pro krizové stavy. Nová právní úprava platná od 1. ledna 2001 pak například stanovila povinnost zpracování krizových plánů pro ústřední správní úřady, ale také pro krajskou samosprávu. Zmíněné normy zavádí příklady situací a upravují, kdo se v nich má jak chovat a co spadá do čí kompetence. A do praxe zavádí mimo jiné povinnost krajů a obcí mít pro případ takto závažných situací finanční rezervu.
S komplikacemi se lidé postižení povodněmi potýkali rovněž při poskytování pomoci. „Studie říkají, že tady se ukázaly jako daleko flexibilnější a citlivější neziskové organizace, které distribuovaly pomoc pohotověji,“ podotýká Dostál, jenž se na roli neziskových organizací specializuje.
Úloha neziskovek je podle Dostála pořád nezastupitelná. A to navzdory tomu, že při prvních velkých povodních se starostové postižených obcí dívali na nabídky pomoci od lidí, kteří chtějí pracovat zadarmo, s nedůvěrou. „Uplatnila se hlavně velká pětka: Český červený kříž, ADRA, Diakonie, Charita a Člověk v tísni. Důležitou roli hraje také horská služba, jejíž lidé mají techniku a potřebný výcvik, nebo organizace, které mají cvičené psy,“ vyjmenovává Dostál.
Hned ale připomíná složitou pozici dobrovolníků. Zatímco na západě je fakt, že se někdo bez nároku na odměnu angažuje, vnímán jako plus a je vhodné uvádět to třeba v životopisu, v tuzemsku je to pro zaměstnavatele spíše minus. Bojí se, že o to menší bude mít pracovník nasazení. „Takové vnímání se mění jen pomalu. Ale třeba společnost ČEZ má systém, ve kterém může každý zaměstnanec na den odejít a pracovat jako dobrovolník například při povodních.“
Některé obtíže se postupně daří řešit, jiné úřadům zůstávají. Jednou z nich je fakt, že se lidé vrací bydlet do míst, kde jim voda strhla nebo poškodila dům. Přihodit se jim to tedy může znovu. Citovou vazbu lze pochopit, státu to ale přináší zbytečné výdaje. Odborníci se proto baví o možnosti vyplácet příspěvek na opravy takových domů jen jednou za delší časovou periodu, nebo nabízet lidem ze záplavových oblastí výměnou jiný pozemek. Potíž je v tom, že stát tolik vhodných míst nemá.
