Zatímco v posledním čtvrtletí loňského roku pobíralo v Česku starobní důchod asi 2,3 milionů lidí, tedy přibližně 22 procent obyvatel, v roce 2050 by to mělo být 35 procent. Lidé v postproduktivním věku už navíc nevěnují svůj čas jen vnoučatům, ale přidávají k tomuto období života další činnosti. Rostoucímu počtu seniorů a jejich změněnému životnímu stylu se bude muset řada věcí přizpůsobit.
Jana Krutilová působila posledních patnáct let svého pracovního života jako trenérka ve stavební spořitelně, kde školila soft skills. I dnes ještě příležitostně pracuje, ale už rok a půl je v důchodu, a tak se věnuje hlavně tomu, co měla celý život nejraději. Cestování. Za loňský rok strávila 200 dní mimo domov.
„Do důchodu jsem se těšila. Brala jsem to jako další etapu života, kdy získám časovou a finanční svobodu,“ líčí žena, která o svých výletech, jež podniká spolu s manželem, mluví na různých setkáních cestovatelů, a kromě toho se přihlásila na univerzitu třetího věku, kde se učí fotografovat.
Časová svoboda se jí věří lehce, finanční hůř. Krutilová to ale hned vysvětluje. Na důchod se s manželem dlouho chystali. Byt v Králově Poli vyměnili za chatu v Bystrci, kterou přestavěli na domek, jenž je ročně i s pojištěním vyjde asi na 20 tisíc korun. Cestování v jejich podání znamená přesuny na motorce, spí se ve stanu a vaří z vlastních zásob.
Vnoučata zatím Krutilovi nemají, ale i kdyby je měli, na jejich životním stylu by se prý nic nezměnilo. „Jestli být babičkou znamená sedět doma u televize a jezdit hlídat děti na zavolání, tak to tedy nikdy nebudu,“ říká žena, která je aktuálně v Asii a chystá se třeba do Ruska nebo Mongolska.
Žádný odpočinek
Ačkoliv se svou zálibou v alternativním cestování mezi vrstevníky úplně nezapadá, ilustruje Krutilová dobře změny, jež se u lidí jejího věku objevují. Jak se prodlužuje délka života a lidé odcházejí do důchodu v lepší kondici než dříve, mají více energie i peněz na to, aby obojí využili tak, jak chtějí. Do stáří zkrátka vstupují aktivně.
Sociologové si ale všimli, že se toho na lidi v určité věkové skupině valí až příliš mnoho. Lucie Vidovićová z Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií MU teď v rámci svého projektu zkoumá to, čemu říká přetížená role seniorů. „Dochází ke konfliktu rolí. Dnešní senioři se snaží stíhat všechno, nebo mají pocit, že po nich společnost chce, aby stíhali všechno. Snaží se kloubit svoje zájmy a aktivity s péčí o rodinu, což může být velice vyčerpávající,“ podotýká.
U dnešních mladších důchodců se totiž shlukují role, které dřív lidé hráli samostatně – někteří ještě pracují, ale už mají vnoučata, o která se chtějí starat, nebo to od nich rodina čeká. K tomu ještě mohou pečovat o své rodiče, ale zároveň chtějí svůj život a prostor pro koníčky. Na jednoho práce až až. „Ukazuje se, že jde o časově omezený fenomén, může mít ale dopady na zdraví člověka,“ doplňuje socioložka.
Kdysi existoval jen jeden seniorský věk, dnes ho lze rozdělit minimálně na dvě etapy: část aktivní a část, kdy už senior bojuje s důsledky svých zdravotních potíží. Obě do budoucna promění řadu aspektů života společnosti, protože počet lidí v postproduktivním věku v budoucnu výrazně naroste.
Hodně otázek vyvstává například v oblasti bydlení. I když fenomén stěhování do satelitních městeček ustupuje, žije v nich dnes řada lidí, kteří to v důchodu nebudou mít jednoduché. Jsou zvyklí dopravovat se do příslušného centra autem, to ale jednou nebudou zvládat. „Takové oblasti jsou stavěné, jako bychom nikdy neměli zestárnout. Nejsou tam chodníky infrastruktura, lékařská nebo sociální péče. Hrozí, že vzniknou seniorská ghetta,“ upozorňuje Vidovićová, podle níž proto výrazně vzroste důležitost mobilních sociálních služeb.
Potvrzuje to i Mirka Wildmannová z ekonomicko-správní fakulty, která se specializuje na sociální politiku a nedávno dělala výzkum v zařízeních pro seniory v Jihomoravském kraji. Plyne z něj, že lidé jednoznačně dávají přednost tomu, aby strávili konec života v místě, na které byli zvyklí, nebo v jeho blízkosti.
„Existuje studie docenta Průši, který vzal kapacity v zařízeních pro seniory z roku 2006 a zjistil, že pokud bychom jich měli mít dostatek pro počet seniorů v roce 2050, museli bychom kapacitu z roku 2006 o sto procent zvednout,“ říká Wildmannová, která ale nečeká, že začnou masivně růst nové „domovy důchodců“. Stát už dřív podporoval pro seniory příjemnější formu bydlení, tzv. domovy s pečovatelskou službou. Například v Praze se potichu mluví o tom, že by do této formy mohly být přetvořeny neprosperující hotely.
Potenciál pro nové podnikání
Kdo ovšem do pomyslného dialogu promluví daleko výrazněji, to jsou soukromé subjekty. Ty už teď nabízejí například malé rodinné domy nebo bytové komplexy speciálně pro starší zákazníky a podle slov Wildmannové jich bude ještě víc. Aktuálně ví například o developerské firmě, která si dělá v Jihomoravském kraji průzkum zaměřený na demografický vývoj a zařízení pro seniory, aby mohla přijít s co nejlepší nabídkou.
Určitě není jediná, starší zákazníci mají velký potenciál. „Zatímco lidé v produktivním věku se dnes o práci bojí, senioři mají jistý příjem a čeká se, že budou spíš bohatnout. Ti starší mají navíc našetřeno a dnes jsou ochotnější peníze utrácet,“ říká ekonomka a dává ještě jiný příklad. Ve Švýcarsku se prosazuje model společného bydlení seniorů po vzoru seriálových Přátel – obyvatelé bytu se dělí o náklady na nájem i sociální službu, necítí se sami a pro sociální pracovníky je to výhodnější, protože nemusí obíhat několik jednotlivců.
Nové trendy se podle socioložky Vidovićové postupně prosazují také ve zdravotní péči. V Austrálii nebo v Kanadě fungují už dnes lékaři na dálku, kteří s pacienty komunikují po internetu. A existují také futuristické vize domácí asistence založené na tom, že jsou po domě rozmístěné senzory, které monitorují pohyb a zdravotní stav člověka.