Sám jsem zastáncem systému kreditů a opakovaně jsem jej prosazoval. Byl jsem rád, že jsem se mohl podílet na jeho zavedení do doktorského studia, a jsem rád, že jeho zavedení proběhlo poměrně hladce. Přesto ale musím konstatovat, že první semestr a první zadávání splněných kreditů mně přineslo zklamání a rozčarování z celého systému.
Student v doktorském programu je absolventem magisterského studia nějaké vysoké školy. V případě lékařské fakulty je to nejčastěji člověk, kterému byl udělen titul MUDr., tedy lékař. Někdo chce být studentem po celý život, ale přece jen mám problém mladé kolegy brát stále za studenty. Proto jsem si velmi přál, abych pomocí kreditů mohl hodnotit jejich kvalitu práce. Domnívám se, že předměty jako příprava disertační práce, odborná příprava, pomoc při výuce a další jsou naprostou fraškou a výsměchem, pokud je nemohu po skončení semestru ohodnotit různou stupnicí. Ještě smutnější je pohled na předmět publikační aktivita. Nerozumím tomu, zda je splněna, nebo ne. Jeden kolega publikoval článek v časopisu Naše zahrádka, a splnil tedy publikační aktivitu? Publikační aktivitu nelze naplánovat, publikační aktivita je věc dynamická, vyplývá z vlastní práce a je ve většině případů ukončením nějakého úkolu. Jsou-li výsledky výborné, jsou oceněny publikací v renomovaném časopise s impakt faktorem, jsou-li výsledky mizerné, vždy se najde bezcenný a špatný časopis, který je otiskne.
Když jsem vznesl tyto připomínky, bylo mi řečeno, že jsem nepochopil systém kreditů, a já přiznávám, že je to asi pravda. Systém kreditů je v uvedené podobě téměř dokonalý pro pregraduální studium založené na zkouškách, zápočtech, absolvování kurzů a tak dále. V doktorském studiu na LF se ukázal být špatnou formalitou, jejímž jediným pozitivním výsledkem bylo odhalení několika „pseudostudentů“, kterým bylo studium ukončeno pro neplnění povinností. Ve většině případů ale školitel potvrdil to, co si student zapsal, protože ani nemohl ocenit, zda doktorand pracoval dobře, průměrně či špatně.
Pro mne jako pro přednostu kliniky a současně školitele deseti studentů Ph.D. by bylo mnohem cennější, kdyby se udělování kreditů stalo možností ocenit, respektive pokárat studenta za minulý semestr. Kdybych mohl říct: „Kolego, Vaše práce v časopise New England Journal of Medicine je vynikající a díky IF časopisu za ni dostáváte dvacet kreditů. Proto není vůbec důležité, že jste se nezapojil do výuky, za kterou kredity nedostanete, přesto ale plně splňujete ukončení semestru a postup do semestru dalšího.“
Pokud zůstane systém kreditů v současné podobě, bude dobrým bičem na ty, kteří to nemyslí s doktorským studiem vážně. Vzhledem k situaci ve zdravotnictví není takových studentů málo. Doktorské studium je mnohdy jediný způsob, jak získat místo na klinice a zůstat na akreditovaném pracovišti. V tom případě může školitel použít kredity jako účinnou zbraň, ale s omezeným množstvím nábojů. Každý lékař na mojí klinice je zapojen do výuky, každý lékař se odborně připravuje, každý studuje literaturu a každý připravuje nějakou publikaci, protože bez publikace by nemohl atestovat. Takže všichni splňují kredity, a co na tom, že nedělají nic pro svou disertační práci. Mám jim kredity neudělit? Na práci nepracují, ale učí, studují a pracují u lůžek. Domnívám se, že jsme zase tam, kde jsme byli. Po čtyřech až pěti letech zkonstatuji, že student nemá žádnou disertační práci připravenou, nemá co obhájit a vyloučím ho ze studia pro neplnění úkolů. Kredity mi život neusnadnily, naštěstí ale ani nezkomplikovaly.
Jindřich Špinar,
proděkan pro postgraduální vzdělávání LF MU
