Že ho baví učit, zjistil Ondřej Přibyla už někdy na magisterském stupni jako student Přírodovědecké fakulty MU. Později poznal, že spousta lidí se s pedagogickou rolí pere, a tak v tomto boji budoucím středoškolským učitelům i doktorandům pomáhá.
Ve svých předmětech se snaží, aby měli jasno v tom, co chtějí říct, a cítili se jistější. „Studoval jsem teoretickou fyziku, bavilo mě učit, a tak ně kdy od třeťáku jsem dostal svoje cvika. Sám jsem prošel tím, že jsem chtěl něco předávat, ale vlastně jsem úplně nevěděl jak,“ vzpomíná Přibyla, který později absolvoval kurz zážitkového učení, udělal si koučovací výcvik a jednoduše zjistil, že pracovat s lidmi jde řadou způsobů, o kterých do té doby neměl ani tušení.
Dnes vede na univerzitě spolu s kolegy hned několik předmětů, které si zapisují budoucí učitelé přírodovědných oborů, ale i doktorandi. Ti hlavně ve chvílích, kdy na ně poprvé dopadne tíha výuky, na kterou se do té doby nijak nepřipravovali. Obecně řečeno se v předmětech s názvem Komunikační trénink nebo Inspiratorium pro učitele snaží studentům pomoct, aby se v učitelské roli cítili dobře a sebejistě a aby hledali svoje cesty, jak dobře učit. „K tomu je potřeba nebát se něco zkusit a dělat chyby,“ říká.
V Komunikačním tréninku zkoušejí studenti prezentace. Ale bez powerpointové opory. „Lidé vnímají slajdy jako pomoc, ale ona je to spíš překážka. Připravit si projev neznamená připravit si powerpoint. Právě kvůli němu lidé často přestanou přemýšlet nad tím, co chtějí předat,“ myslí si Přibyla.
„Princip výuky je jednoduchý – člověk si připraví projev, přednese ho a pak na něj dostane zpětnou vazbu. A pak znovu. Důležité je mít příležitost udělat chyby a poučit se z nich,“ popisuje Petr Holík, který vede některé seminární skupiny Komunikačního tréninku. Studenti prý zpočátku mívají při prezentacích trému, ale když si vyjasní, co chtějí říct, a stojí si za tím, jsou jejich prezentace parádní,“ doplňuje.
Komunikační trénink vede i Petr Sucháček, který přidává postřeh o důležitosti role kolektivu, jenž se v kurzech postupně vytváří. „Všichni se mezi sebou dobře poznají, vytvoří skupinu, a když jsou její součástí, nechtějí ostatní zklamat. Nepodceňují pak přípravu a vzájemně si naslouchají, což se jim bude hodit i ve výuce.“ Když mluví o dalších technikách, jakými učí, shodují se všichni tři na zásadní roli aktivity studenta.
„To důležité se děje v mozku studenta, ne na tabuli, powerpointových slajdech nebo přípravě učitele. Jestli student nezačne přemýšlet o tom, co se učí, je učitelovo úsilí zbytečné,“ říká Přibyla a Sucháček ho doplňuje: „Budoucí učitelé si musí zvyknout hlavně na to, že svoje žáky povedou, ne že někdo povede je. A to si sezením na přednáškách neosvojí.“
Jednotní jsou všichni tři i v tom, že začít s takovými věcmi by se mělo co nejdřív, aby se třeba doktorandi nenechali odradit prvními pedagogickými neúspěchy. Nebo zkrátka jen pocitem, že na učení nemají talent.
Přibyla si v hledání zajímavých metod učení libuje. „Vždycky, když mi někdo řekne, že mu něco přijde jako nudná látka, tak se s ním vsadím, že najdu způsob, jak to téma předat tak, že u toho začnou studenti přemýšlet a bude je to bavit,“ zmiňuje a výzvu opakuje i směrem ke čtenářům. Prý si rád přidá další vyhranou sázku do sbírky.
