Ačkoliv už 13 let nezávodí, na seznamu českých skokanek do výšky je Zuzana Hlavoňová pořád číslem jedna. I dlouho po konci aktivní kariéry je s výkonem 200 centimetrů stále českou rekordmankou. V současnosti odborná asistentka na Fakultě sportovních studií MU přechod z vrcholové sportovní kariéry do normálního života zvládla. „Měla jsem ale hodně velké štěstí,“ podotýká Hlavoňová a děkuje za to vlastní rodině a atletickému prostředí.
Přemýšlela jste už před koncem své sportovní kariéry, že později budete mít taky jiný život?
Nad tím jsem přemýšlela vždycky, protože jsem si u vrcholového sportu dělala i školu. Jako juniorka a žákyně jsem nebyla extrémně talentovaná, takže mě ani nenapadlo, že bych mohla dělat vrcholový sport. Přišlo to až postupně. Rodiče na mě od začátku tlačili, že školu musím mít. Měli na mě největší vliv. Nikdy nebyli takoví, že by se viděli v tom, jak bude jejich dítě slavný sportovec v televizi.
Z rodného Slovenska jste se přesunula do Česka, otec vám domluvil trenéra v Praze, ale vysokou školu jste začala studovat v Brně a při tom závodila. Šlo to všechno dohromady?
Všechno jsem dodělala, jak jsem měla, jen poslední rok studia se mi kryl s olympiádou v Atlantě, takže jsem si jeden ročník rozložila. Stihla jsem vystudovat před výkonnostním vrcholem – nejlepší výsledky jsem měla, až jsem skončila.
Mělo to vliv?
Hrozně mi pomohlo, že už jsem studovat nemusela. Dalo se to zvládnout, ne že ne, ale přece jen jsem měla zkoušky, musela jsem se učit a nemohla jsem se plně věnovat sportu a hlavně regeneraci. Dělala jsem Pedagogickou fakultu MU, kombinace tělocvik a zeměpis, takže jsem musela třeba na sportovní kurzy. I na lyže, které se například k atletice vůbec nehodí. Ale mně to v životě všechno nějak zapadlo. Když jsem měla lyžařský kurz, zrovna jsem neskočila limit na mistrovství světa, takže jsem mohla všechno absolvovat.
Když jsem se snažila dohledat váš kariérní zlom, našla jsem, že se vám v roce 2001 narodilo první dítě a pak už se vám nikdy nepodařilo vrátit na patřičnou úroveň. Byl to ten zlom?
Úplně ne. V roce 2000 jsem měla nejvyšší výkonnost, skočila jsem dva metry. Bylo to složité. Já jsem si hrozně oblíbila Brno, nechtěla jsem být v Praze, jenže na techniku jsem věřila jedinému trenérovi a ten byl v Praze. Dojížděla jsem za ním a jinak se chystala v Brně. Tady to ale nefungovalo tak, že bych si kdekoliv zaplatila prostory a mohla trénovat. Nikam mě nechtěli pustit, tak jsem si musela najít někoho, s kým budu na fyzičce pracovat. Jenže moji trenéři se v roce 2000 nepohodli a jejich vzájemné vztahy se postupem času staly úplně šílenými. Říkala jsem si, že to nemám zapotřebí a rozhodla jsem se, že budu mít rodinu, že toho mám dost. Ještě bych asi chvíli vydržela, ale atmosféra, kdy spolu trenéři vůbec nebyli schopní komunikovat, mě ubíjela. Navíc mi tehdy bylo 27 let, takže jsem cítila mateřské pudy.
Obecně, je u žen sportovkyň moment, kdy si řeknou, že chtějí mít děti, ten moment, kdy se jejich kariéra začne chýlit ke konci?
U mě to tak bylo. Nevím, možná kdybych neměla takové problémy s trenéry, ještě bych vydržela, ale holka v takovém věku zkrátka chce mít děti. V tu chvíli to bylo důležitější a rozhodně toho nelituju. Lituju spíš trochu toho, že jsem se pak ještě vrátila. Náhodou se mi ještě povedlo skočit limit na olympiádu, ale už to nebylo vůbec profesionální, nechtělo se mi odjíždět od dítěte na závody. Rodina pro mě byla najednou důležitější. Určitě mi to výrazně zjednodušilo konec kariéry. Myslím, že u žen je to tak obecně, mají to díky dětem jednodušší.
Takže u vás nenastala žádná přechodová etapa, kdy by se vám stýskalo, a nemohla jste si zvyknout?
Ne, vůbec. Rozhodla jsem se a chtěla jsem to tak. Daleko těžší pro mě pak bylo, když jsem po druhém dítěti měla nastoupit do práce. Poprvé jsem šla normálně pracovat ve 34 letech – školu jsem skončila v roce 1996 a do práce jsem nastoupila v roce 2008. Vystudovala jsem pedagogickou fakultu, pak sportovní kariéra a dvě děti a po tom druhém jsem měla nastoupit sem na Fakultu sportovních studií MU, kde jsem uspěla na pohovoru. Nebyla jsem na to vůbec zvyklá. Nestihla jsem si projít začátky v práci hned po škole, navíc realita je úplně jiná než škola. Zase jsem ale měla štěstí, hrozně mi pomohl kolega.
Dovedete si představit, co byste dělala nebýt nabídky z fakulty?
Asi bych šla učit. Počítala jsem s tím, chtěla jsem to vždycky dělat, ostatně proto jsem to šla studovat.
Co vám dnes ze sportovní kariéry nejvíc chybí?
Nemůžu říct, že by něco takového bylo. Jsem ráda za to, jak to bylo, a neměnila bych. Moc dobře si uvědomuju, že jsem v tomhle šťastný příklad.
Pomohl tomu i fakt, že jste byla právě atletkou?
Atletika je určitě lepší v tom, že při ní člověk vystudovat zvládne. Protože se v ní netočí tolik peněz, nejde se spoléhat na to, že se člověk zabezpečí. Atletické prostředí je celkově v tomto ohledu dobře nastavené. Sama jsem nejdřív zapsala syny na hokej, ale když jsem pak viděla, že už po malých dětech chtějí profesionalitu, přišlo mi to hrozné. Kolik z nich se nakonec hokejem bude živit? Hrozně malé procento, ale oni už 9letým dětem nařizují, že nesmí odjet lyžovat na hory, místo aby je vedli k všestrannosti. A podobně se stavěli ke škole. Proto jsem kluky u hokeje nenechala, vadilo mi, jak to prostředí funguje.
