Téma

Otázky stárnutí populace a diskriminace seniorů jsou stále aktuálnější, přitom jim v českých poměrech stále není věnována dostatečná pozornost akademické veřejnosti. V podstatě jedinou odbornicí na téma tzv. ageismu je v Česku Lucie Vidovićová, která pracuje v Institutu pro výzkum reprodukce a integrace společnosti na Fakultě sociálních studií.

Nejrozšířenější formou diskriminace v Česku je diskriminace na základě věku. Uvádí to autorka studie o tzv. ageismu Lucie Vidovićová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Z výsledků jejího výzkumu vyplývá, že téměř každý pátý Čech se nějakým způsobem setkal s takovou formou potlačování práv – převážně v souvislosti s vyšším věkem.

Mezigenerační vztahy nebyly a nejsou jednoduché. Soužití generací v rodině, na pracovišti i v celé společnosti vyžaduje toleranci a ochotu porozumět věkovým rozdílům v názorech, postojích i motivacích a hodnotových orientacích. Současná společnost je zatížena řadou předsudků vůči starším lidem.

Lékařka Miroslava Navrátilová se ve své práci den co den setkává se dvěma extrémy. Ve dveřích její ordinace se střídají dívky, které se kvůli touze být štíhlé jako modelky z lifestylových časopisů dopracovaly až k anorexii nebo bulimii, a lidé, kteří by svojí vahou vydali za čtyři takové a trápí je potíže spojené s obezitou. „S těmi druhými je ovšem radost spolupracovat, ti chtějí pomoct,“ upozorňuje Navrátilová, jež zastává funkci interního a nutričního konziliáře v bohunické fakultní nemocnici. Kromě vlastní ordinace tak rozdává zkušenosti i kolegům a zároveň učí studenty Lékařské fakulty.

Jen asi dvě až pět procent lidí geny chrání před obezitou. Nepřiberou, i když za závistivých pohledů okolí sní, na co přijdou. Ostatní se ale musí hlídat. Jenže to mnoho lidí nezvládá, a tak jich čím dál víc naroste do rozměrů, které už je ohrožují na životě. Hlavně proto se 15. května na psychiatrické klinice bohunické nemocnice uskutečnil seminář s názvem Obezita a její komplikace. Spolupořádal ho také Ústav preventivního lékařství Masarykovy univerzity.

Bezpečností čipových platebních karet a dalšími tématy týkajícími se autorizace elektronických transakcí a autentizace uživatelů v počítačových systémech se ve své nové knize zabývají pracovníci Fakulty informatiky. Vedoucím autorského týmu je přední odborník na aplikovanou kryptografii a bezpečnost doc. Václav Matyáš z katedry počítačových systémů a komunikací. Bezpečností různých autentizačních metod se zabývají na fakultě už od konce 90. let minulého století.

Elektronické transakce, nutnost vlastnit bankovní účet a s ním spojené užívání platebních karet se již stalo samozřejmostí i v životě studenta. Částky, se kterými nakládá, nebývají zpravidla závratné, ale obvykle se jedná o veškeré peníze, které má k dispozici. Studentům jsme položili dvě otázky: 1. Jak často používáte platební karty? 2. Jak se díváte na jejich bezpečnost?

Budete platit kartou nebo hotově? Otázka, která už při placení v obchodech nikoho nepřekvapí. Karty jsou stejně běžnou součástí našeho života jako kartáček na zuby a postupně vytlačují běžné papírové bankovky. Platební karty ulehčují život, ale vyžadují bdělost. S jejich pozvolným rozšiřováním totiž souvisí i rostoucí počet pokusů o jejich zneužití.

Diskuze o žebříčcích, jež na základě více či obvykle méně validních a reliabilních dat stavějí univerzity do fronty seřazené na schodech, jež vedou do vysněného univerzitního nebe, zaměstnávají stále častěji akademiky, budoucí studenty, jejich rodiče, zaměstnavatele a zejména vlády mnoha zemí. Vzdělávací přílohy světových či méně světových listů dnes otiskují žebříčky univerzit, jež se podobají žebříčkům (charts), které začal otiskovat již v roce 1940 americký hudební časopis Billboard. Do té doby se sice o hudebním vkusu diskutovalo, veřejné hudební dostihy mezi Mozartem, Beethovenem, Brahmsem a Dvořákem se ovšem ještě nepořádaly. Žebříčky jsou neklamným znamením komodifikace, jež se hudby zmocnila o něco rychleji a razantněji než vzdělání. Co se nejvíc prodává, dostane se do Top 40, a co je v Top 40, to se nejvíc prodává. Mysteriózní vztah slepice k vejci se zde opakuje v globálním měřítku hudebního průmyslu. Paralela mezi hudbou a univerzitami je samozřejmě jako všechny paralely matoucí a zrádná. Stačí pomyslet na to, kdo z intelektuálů si dnes kupuje hudební nahrávky podle hitparády Esa. Nikdo. A pokud ano, tak se za to stydí a činí tak tajně, s pocity měšťana devatenáctého století při návštěvě nevěstince – směsicí slasti a hanby. Ale kdo by při rozhodování o budoucím studiu svých dětí odolal vzdělávací příloze Timesů? Nejde o rozdíl jediný. Ale právě rozdíly a společné rysy s tržním oběhem hudby, jež kdysi byla v našem kulturním okruhu předmětem posvátné kontemplace, mohou být poučné pro formulaci pozice vůči okouzlení naší doby univerzitními žebříčky.

V současné době jsme svědky nebývalého nárůstu významu a obliby různých žebříčků vysokoškolských institucí na národní i mezinárodní úrovni. Jedná se o fenomén vzbuzující často bouřlivou kritiku, a to jak z univerzitního, tak i neuniverzitního prostředí. V následujícím textu najde čtenář informace o tom, co to žebříčky jsou a jak se v nich orientovat.

Spolek mediků  Mezi hlavní náplň činnosti spolku patří pořádání plesů (imatrikulační a jarní), nepravidelné charitativní akce (například Medici Malým Marodům), organizace Studentské vědecké konference, pomoc studijnímu oddělení s organizací přijímacích zkoušek a zápisů prvních ročníků, takzvané kytarovačky a prodejní akce učebnic. K celoroční práci patří zajišťování aktuálních zkouškových otázek v písemné i virtuální formě, provoz burzy skript, objednávání a vydávání odborné literatury, zajišťování provozu klubu A. Trýba, vydávání časopisu Medik on-line, účast v kolegiu děkana a v současné době i dlouhodobý podíl na takzvané chlamydiové studii. 

V České republice existuje na každé veřejné vysoké škole velké množství různých studentských organizací – od studentských částí akademických senátů přes různé studentské unie, zájmové spolky, organizace sdružující studenty určitých oborů až po skupiny kolem studentských časopisů apod.