Jak se žije Tibeťanům v indickém exilu

Program rektora na podporu tvůrčí činnosti studentů vyhlásil letos již potřetí rektor MU Petr Fiala. V rámci této soutěže byla realizována celá řada zajímavých projektů. Jedním z těch, které získaly finanční podporu v loňském roce, je projekt s názvem Tibetská společnost v indickém exilu. Jeho řešitelkou je Nikola Karulová, studentka religionistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Můžete čtenářům představit svůj projekt?
Po roce 1959 mnoho Tibeťanů odešlo do exilu, kde dodnes čekají na to, až se Čína z Tibetu stáhne a oni se budou moci vrátit domů. V Indii jsou však zcela odlišné životní podmínky, jiné hodnoty, jinak nastavená společnost, navíc jiné klima a životní prostředí, než na jaké byli Tibeťané zvyklí doma. Se vším se museli vypořádat a začlenit nové zkušenosti do svého života, ovšem tak, aby při tom neztratili svou identitu. Já pozoruji, jak se jim to daří a co vše pro to dělají. Můj projekt je analýzou změn, jakými tibetská společnost v exilu prošla, jak moc je exil ovlivnil v každodenním životě i na hlubší, strukturální úrovni, a jak s touto změnou sami pracují.

Jak jste se dozvěděla o Programu rektora? V čem vám účast v této soutěži byla užitečná?
Řekla mi o něm spolubydlící náhodou těsně před uzávěrkou přihlášek, jinak by mě asi minul. Grant mi umožnil pokračovat v započaté práci: v Indii mezi Tibeťany jsem strávila několik měsíců už před dvěma lety. Grant finančně podpořil druhou cestu, bez níž bych nemohla pokračovat v přímém studiu tibetské exilové společnosti, a další potřebné materiály. Kromě pomoci v mé práci je užitečná také zkušenost účasti v takové soutěži: možnost nanečisto si vyzkoušet grantovou soutěž, poučit se z případných chyb a získat zkušenosti pro další žádosti.

Listopad a prosinec jste v souvislosti se svým projektem strávila v Indii. Co vám tento pobyt přinesl?
Nebylo to pro mě poprvé, věděla jsem, co mě čeká. Kulturní šok, který je mimochodem mnohem horší při návratu do Evropy, jsem měla již za sebou. Našla jsem nové přátele, kteří mi velice pomohli v mé práci, byla jsem pozvána na tibetskou svatbu a nasbírala další zkušenosti z jiného konce světa, které se mi hodí i doma.

Bylo těžké proniknout do exilové komunity Tibeťanů? Jak jste se vyrovnávala s jazykovou bariérou?
Začala jsem studovat tibetštinu, ale je to složitý jazyk a samozřejmě jsem jej nezvládla natolik, abych byla v komunikaci soběstačná. Většina Tibeťanů, kteří vyrostli v exilu, mluví výborně anglicky, donedávna byla angličtina vyučovacím jazykem v tibetských školách. Tibeťané, se kterými jsem se setkala, byli velice otevření a přátelští, ochotní mi pomoci ve všem, co jsem potřebovala.

Kde bude možné se s výsledky vaší práce seznámit?
Hlavním výstupem mého projektu bude má diplomka. Kromě toho mám v úmyslu publikovat článek v časopise Sacra, který vychází při Ústavu religionistiky, případně v jiných odborných periodikách. Jistou část svých závěrů představím na Studentské vědecké konferenci, kterou také pořádá Ústav religionistiky.