V sérii nazvané Nepostradatelní vám přinášíme příběhy neakademických pracovníků, bez kterých by Masarykova univerzita nemohla fungovat. Tento díl bychom ale rádi věnovali i zvířatům, bez nichž se také neobejdeme.
Patří mezi nejobydlenější pavilony, přesto k němu málokdo vůbec zabloudí. Je totiž na úplném okraji bohunického kampusu Masarykovy univerzity. Pokud k němu přece jen někdo přijde, už podle čichu bezpečně pozná, že přišel k budově pro chov laboratorních zvířat. Pro některé pokusy jsou totiž stále nezbytná.
Chov spadající pod lékařskou fakultu založila Iva Pipalová, která na Masarykovu univerzitu přešla v roce 2001 z Biofyzikálního ústavu Akademie věd. „Vždycky mě tato oblast zajímala a také se jí věnuji už padesát let,“ uvedla Pipalová, která chovné a uživatelské zařízení laboratorních zvířat navrhla a dohlížela i na jeho stavbu a celý jeho dosavadní chod.
Pavilon se otvíral v roce 2007 a tehdy se v něm začínalo zhruba se dvěma stovkami zvířat. V současnosti jsou tam tisíce myší a potkanů, o které pečují čtyři chovatelky. Není potřeba se bát, že by myši zaplavily kampus, jde totiž o bariérový chov, což znamená, že prostor pro zvířata je důsledně oddělený od vnějšího prostředí.
Zabezpečení je však nutné především kvůli ochraně před nákazou zvenčí. Přímo k myším či potkanům se tak dostanou jen ošetřovatelky. „Každého čtvrt až půl roku kontrolujeme zdravotní stav našich zvířat, a pokud by se k nim dostala nějaká nákaza prostřednictvím člověka či zvířete, museli bychom je nechat všechna znovu vyšetřit a v nejhorším případě chov zlikvidovat.“
Důraz na čistotu, ale také dobré životní prostředí a pohodu zvířat je podle Pipalové velmi důležitý. „Pokud děláte pokusy na zvířeti zatíženém mikroorganismy nebo stresem, projeví se to ve výsledcích, testy se musí opakovat a zbytečně se pak zabíjejí další zvířata. Protože máme chov a experimentální místnosti v jednom pavilonu, odpadá tak i velký stres z jejich převozu a navíc jsou pokusná zvířata k dispozici kdykoliv,“ zdůraznila.
Bez zvířat to zatím nejde
Řada vědních oborů se stále bez experimentálních zvířat neobejde. V Česku se například nesmí vyrábět žádný lék, humánní ani veterinární, pokud neprošel fází preklinického testování na zvířatech.
Zřízení chovu laboratorních zvířat povoluje ministerstvo zemědělství, které je maximálně jednou za pět let také obnovuje. Každoročně je pak alespoň dvakrát kontroluje Státní veterinární správa. Co se pokusů týče, ty musí být dopředu doloženy projekty pokusů, které opět schvaluje ministerstvo zemědělství a také ministerstvo školství.
„Spotřeba myší i potkanů na univerzitě kolísá, záleží to mimo jiné na grantech. Aktuálně máme chov nastavený tak, abychom týdně odstavovali od rodičů alespoň padesát samiček, které se k experimentům využívají častěji,“ uvedla Pipalová. Zvířata se dodávají také na jiná experimentální pracoviště i do zahraničí, a protože se u myších kmenů používá k pokusům více samiček, tak například část samečků odebírá brněnská zoologická zahrada.
Pipalová se věnovala ve svém profesním životě nejen chovu, ale také výzkumu. „Moje vášeň pro chov myší začala už ve čtyřech letech, kdy mě můj otec brával do práce. Byl ředitelem ústavu fytopatologie, kde se na zvířatech testovalo, zda jim neškodí třeba herbicidy.“
Je vystudovaná zootechnička a práce na vylepšování chovu ji i v téměř sedmdesáti letech stále baví. Jak říká, zvířata nejsou monotónní, takže ani práce s nimi není jednotvárná. Také technologie chovu a vývoj nových linií se neuvěřitelně rozvíjí. Zvířata má velmi ráda, a tak má doma ještě papouška, akvarijní rybičky, užovku a jezevčíka.
Jejím hlavním cílem je, aby se i s laboratorními zvířaty zacházelo dobře. „Bez pokusů na nich být nemůžeme, ale chovejme se k nim s úctou, slušně a zajistěme jim maximální pohodlí tak, abychom jich nemuseli spotřebovávat tolik. A děkujme za jejich životy, které nám dávají, abychom se v poznání dostali dál.“
